Avignonské období (zajetí) papežů

Obsah přednášky ze dne 19. 4. 2007

Jestliže ve 13. století dosáhlo papežství vrcholu své moci i vlivu a úspěšně odolávalo snahám německých císařů Svaté říše římské o ovládnutí Itálie a tím i o získání většího vlivu a samostatnosti, následující 14. století přineslo papežství značné těžkosti, především oslabení moci, protože se ocitlo pod tlakem sílícího postavení francouzského krále. Ještě jednou se papežství v osobě Bonifáce VIII. (1294 - 1303) pokusilo prosadit své vedoucí postavení, ale narazilo na odpor francouzského krále Filipa Sličného (1285 - 1314). Na jedné straně Bonifác VIII. usiloval o zřízení jakéhosi teokratického západního univerzálního státu pod svým vedením, na druhé straně Filip Sličný se snažil o vybudování francouzského světového panství. Když pak v roce 1302 papež vydal bulu Unam sanctam, v které se odvolával na učení o dvou mečích (duchovní i světskou moc podle Lk 22,38 Kristus svěřil církvi) a prohlašoval, že poslušnost vůči papeži je nutná ke spáse, došlo ke střetnutí.

Papežství koncem 13. století už nebylo tím, čím bylo na jeho počátku. Připomenu alespoň rok 1294, kdy byl papežem zvolen abruzský poustevník Petr z Morrone, který si dal jméno Celestin V. Neměl však žádné zkušenosti, byl pod vlivem francouzského krále, který si na něm vynutil jmenování 12 kardinálů, z nichž 7 bylo Francouzů a Provensálců, 3 z Neapolského království a dva celestíni, z řádu, který sám založil. Král také přiměl papeže, aby přesídlil do Neapole. Celestín V. však sám po několika měsících uznal, že je neschopný, proto sám v prosinci téhož roku rezignoval. Konkláve pak zvolilo nového papeže Bonifáce VIII., který byl hrdé a ohnivé povahy, zkušený diplomat. Ale již po dvou letech (1296 - 1297) se dostal do sporu s francouzským králem Filipem Sličným. Důvodem byla zvláštní daň, kterou král vypsal na úhradu nákladů na válku proti Anglii a kterou mělo platit také francouzské duchovenstvo. Někteří biskupové si stěžovali papeži, že došlo k porušení výsady, že duchovenstvo je vyňato z daňové povinnosti. Papež ve své bule potvrdil vynětí duchovenstva z daňové povinnosti a pohrozil vyloučením z církve každého, kdo by od duchovních žádal daně. Filip odpověděl zákazem vývozu peněz ze svého království, aby tak zamezil jejich přílivu na římskou kurii. Papež však na svém požadavku trval a ještě zdůraznil, že Svatý stolec má právo soudit také krále. Tento spor se podařilo urovnat, když papež povolil výběr určité dávky též od duchovenstva, a hlavně v roce 1297 svatořečil francouzského krále Ludvíka IX.

Vedle sporu s Filipem Sličným se papež zapletl také do sporu s rodinou Colonnů, z které pocházeli dva kardinálové, které pro různé prohřešky vyloučil z církve (1297-1298), do sporu o Sicílii, zasahoval do záležitostí Florencie, do voleb krále v Německu, kde knížata zvolila králem Alberta Habsburského. Závažnější však byl druhý spor s Filipem Sličným v roce 1301 v záležitosti uvěznění a odsouzení papežského nuncia ve Francii. Papež protestoval, rozkázal králi, aby nuncia (biskupa) osvobodil a vrátil zabavené statky. Současně odvolal ústupky, ke kterým před 4 roky přistoupil. Mezi jiným králi napsal: "...ať ti milý synu nikdo neradí, že nemáš představeného a že nepodléháš nejvyššímu veleknězi církevní hierarchie..." Také králi vypočítával všechna jeho provinění vůči církvi a oznámil mu, že na příští rok svolá do Říma sněm francouzských biskupů, na kterém se bude jednat o přehmatech vůči svobodě církve a o opatřeních proti těm, kdo ji porušují. Je jasné, že Bonifác VIII. spojil církevní otázky se světskými záležitostmi, což se v následujících letech promítlo do napětí mezi mocí světskou a duchovní, mezi králem a papežstvím. Filip nemínil ustoupit, ve své odpovědi zesměšňoval papeže a snažil se také probudit v lidech národní hrdost. Stalo se tak na shromáždění stavů (duchovenstva, šlechty a měšťanstva) francouzského království, na kterém došlo k ostrým útokům na papeže a k vyhlášení nezávislosti francouzského krále. O výsledcích jednání tohoto shromáždění francouzských stavů informovalo papeže poselství, které král vyslal do Říma. Papež je přijal a celkem dobře vysvětlil vztah mezi papežstvím a králem, když prohlásil, že král "jako kterýkoli jiný věřící je nám poddán v oblasti hříchu". Přesto se Filipovi nepodařilo zabránit ohlášenému svolání sněmu francouzských biskupů v Římě 30. 10. 1302, na kterém se však prosadil umírněnější směr, když přítomní biskupové přesvědčili papeže, aby zmírnil svůj postoj. Také král zaujal vyčkávací taktiku. Zavládlo jakési příměří, do kterého negativně zasáhl jeden z rádců krále, právník Vilém Nogaret. Z jeho popudu byly posbírány a sepsány údajné "zločiny" (přestupky) papeže, předány králi a rozšiřovány. Z podnětu tohoto právníka se pak v roce 1303 (červen) v Paříži konalo zasedání asi 30 francouzských biskupů věrných králi, kteří připravili 29 bodů obžaloby proti Bonifáci VIII. a žádali o svolání všeobecného koncilu, který by papeže soudil.

Situace se vyhrotila, když v září téhož roku , francouzský právník Nogaret s 800 ozbrojenými lidmi, k nímž se přidali další ozbrojenci exkomunikovaného kardinála Sciary Colonny, přitáhl do Itálie, aby se násilím zmocnili papeže a předvedli ho na koncil do Lyonu. Skutečně se v městě Anagni zmocnili papeže (7. 9. 1303), ale obyvatelé města přišli papeži na pomoc, osvobodili ho a Francouze vyhnali. Papež se vrátil do Říma, kde však za měsíc po této události 11. 10. 1303 zemřel.

Nový papež Benedikt XI. (1303 - 1304) se snažil napjatou situaci uklidnit. Usmířil se s dvěma kardinály z rodu Colonny i s jejich rodinami, navrátil jim zabavené majetky, urovnal vztah se Sicílií, ale poměr k Francii zůstával stále delikátní, i když krále a jeho rodinu zbavil církevních trestů. Prohlásil také za neplatné všechny kroky podniknuté jeho předchůdcem. Na druhé straně odmítl žádost Filipa o svolání všeobecného koncilu, který by soudil domnělé přestupky Bonifáce VIII. Naopak, trval na potrestání viníků atentátu v Anagni, především Nogareta, připravoval s nimi proces v Perugii, ale 7. 7. 1304 náhle zemřel, patrně na otravu.

Konkláve, které po smrti Benedikta XI. začalo v Perugii v červenci 1304, bylo rozdělené. Deset kardinálů se projevilo jako stoupenci a obhájci Bonifáce VIII. (přáli si ospravedlnit jeho památku), šest kardinálů stranilo francouzskému králi a rodině Colonnů. Rozpory mezi oběma skupinami byly tak veliké, že nebylo možno dosáhnout shody. A tak se konkláve vleklo celé měsíce. Teprve, když se objevila myšlenka jmenovat někoho mimo okruh kardinálů, shodli se přítomní kardinálové na osobě arcibiskupa z Bordeaux jménem Bertranda Gota, Francouze, který byl 5. 6. 1305 zvolen papežem, přijal jméno Klement V. Zůstal ve své diecézi, aby se pokusil urovnat spor mezi Francií a Anglií. Korunován byl v Lyonu v listopadu téhož roku.

Patřil k slabým papežům, podléhal vlivu francouzského krále, který nepřestal usilovat o odsouzení Bonifáce VIII. Papež se snažil drobnými ústupky získat čas, ale jeho přítomnost ve Francii, ovlivněná chatrným zdravím a neurovnanými poměry v Římě, nahrávala králi a jeho rádci Nogaretovi, který toužil po vlastní rehabilitaci. Klement zprvu odolával nátlaku, ale přece jenom slíbil králi, že proces proti Bonifácovi zahájí, i když byl přesvědčen o jeho nevině. Řízení začalo 16. 3. 1310 v Avignonu obžalobami i obhajobami a otázkou postupu. Když král viděl, že nedosáhne odsouzení Bonifáce, prohlásil v únoru 1311, že se poddává rozhodnutí papeže. Klement V. pak zbavil krále odpovědnosti za atentát v Anagni, též jeho rádce. Rozhřešení bylo dáno také Nogaretovi na přímluvu francouzského krále. Za pokání měl se účastnit příštího křížového tažení a vykonat několik poutí. Z papežských registrů nechal vymazat všechny doklady proti Filipovi a Francii.

Mnohem závažnější byl druhý proces, který Klement V. zahájil na nátlak krále proti templářům. Na počátku 14. století měl tento rytířský řád 15 000 členů a svým bohatstvím se stal bankéřem Evropy, měl značnou moc a vliv. Tím vzbuzoval protesty některých biskupů, takže jeden z papežů pomýšlel na jejich sloučení s johanity. V letech 1305 - 1307 se objevil spis, v kterém se navrhovalo zabavení jmění templářům a tyto prostředky použít k financování křížového tažení za osvobození Svaté země. Tento spis spolu s dalšími pomluvami vůči řádu nalezly porozumění u Filipa Sličného, který nechal sepsat obvinění proti templářům. V roce 1307 naléhal na Klementa V., aby proti řádu zakročil. Ten spolu s generálem řádu Jakubem z Molay nařídili, aby se celá záležitost vyšetřila, což se mohlo táhnout několik let. Král však tak dlouho nechtěl čekat, na návrh Nogareta sáhl k násilí. Ráno 13. 10. 1307 nechal uvěznit všechny templáře ve Francii. Nogaret pak rozšířil zprávu, že se tak stalo na přání inkvizitora Francie a v dohodě s papežem, což nebylo pravda, současně zveřejnil řadu hanebným zločinů, kterých se templáři údajně dopustili. Klement V. protestoval, ale král pokračoval ve svém plánu. Jeho úředníci násilím vynucovali na uvězněných členech řádu přiznání vin. 138 obviněných členů řádu bylo předvedeno před generálního inkvizitora, před kterým s výjimkou čtyř všichni přiznali svou vinu, že se dopustili rouhání, nečistoty, vybízeli k sodomii. Přiznal se také velmistr řádu, žádal na králi prominutí a na papeži odpuštění. Klement V. byl těmito doznáními těžce zasažen. V roce 1307 požádal křesťanské panovníky, aby templáře uvěznili a jejich majetky zabavili. Do Paříže pak vyslal dva kardinály, aby obžalované vyslechli. Před papežskými vyslanci všichni rytíři i velmistr svá předcházející vynucená doznání odvolali. Klement tedy v roce 13O8 rozhodl přerušit soud inkvizice a francouzských biskupů a celou záležitost si vyhradil pro sebe.

Postoj Klementa V. narušil plány Filipa Sličného, který si svůj postup vůči templářům nechal schválit na shromáždění předních osobností svého království v Toursu v květnu r. 1308 - pro templáře se žádal trest smrti. Protože papež trval na svém, Filip Sličný poslal k němu 72 templářů druhého řádu, předem připravené Nogaretem k vyšetření jejich obvinění. Během výslechu se přiznali k nejhorším zločinům, k zapření víry, k modloslužbě atd. Další události již měly rychlý spád. Byly ustaveny diecézní komise i zvláštní papežská komise, které však stále zjišťovaly, že doznání byla učiněna během mučení. Přesto Filip Sličný svolal v roce 1310 provinční sněm do Paříže, na kterém bylo 54 templářů odsouzeno jako znovu odpadlí a hned upáleno na hranici. V Anglii, Španělsku a Německu se obvinění proti templářům nepotvrdila, zatímco na územích pod vlivem francouzského krále (Francie, Provence, Neapolské království, Papežský stát) vyšetřování vyznělo proti řádu.

Za této situace se sešel koncil 16. 10. 1311 ve Vienne, který papež svolal k projednání tří záležitostí: templáři, osvobození Svaté země, obnova církve. Bulou z 3. 4. 1312 papež prohlásil řád templářů za zrušený, jejich majetek zčásti připadl johanitům, zčásti Filipu Sličnému jako odškodnění za výdaje a dluhy, jimž byl zavázán francouzským templářům. Současně si vyhradil soud nad představiteli řádu, které kardinálská komise v r. 1314 odsoudila k doživotnímu vězení.

Klement V. (1305 - 1314) byl prvním papežem, který nepovažoval za nutné přijít do Říma, slavnostní inaugurace se konala v Lyonu, zůstal trvale ve Francii, po určitém váhání si zřídil rezidenci v Avignonu, kde sídlili také jeho nástupci. Avignon se svým okolím, které papežové získali koupí v r. 1348 trvale do vlastnictví, se stal jejich trvalým sídlem, papežským územím uvnitř francouzského státu. Svobody a samostatnosti, které v urputných bojích s německými císaři papežové v minulosti získali, nyní se dobrovolně vzdali. V očích národů pozbyli nadstranickosti a univerzální církevní autority. Často se stávali pouhými nástroji v rukou francouzských králů. Hovoříme o avignonském zajetí (exilu) papežů, které trvalo od roku 1305 do 1378, skončilo velkým schizmatem, který zahájil epochu nejtěžší krize papežství i církve.

Povolnost papežů vůči francouzskému králi se projevila nejen za Klementa V., který pro záchranu řádu nejen nic neudělal, ale ještě musel přihlížet, jak si Filip a knížata přisvojili řádové statky, třebaže měly připadnout johanitům, jak nechal v Paříži upálit na hranici v roce 1314 velmistra řádu jako heretika. Klement V. zemřel 20. 4. 1314, historici jej hodnotí jako slabého charakteru, umírněného a schopného vyhýbat se nejtěžším rozhodnutím. Podporoval na kurii Francouze proti Italům, zvyšoval počet papežských rezervací na církevní obročí, aby mohl vydržovat kurii, která zůstala bez běžných příjmů, když byla daleko od Říma a Itálie.

Po smrti Klementa V. se volba jeho nástupce protáhla na dva roky, protože konkláve bylo rozdělené na devět Gaskoňců, 6 Italů a 6 Provensálců. Italští kardinálové požadovali návrat papeže do Říma, zatímco francouzští kardinálové chtěli opět Francouze. Teprve v srpnu 1316 byl zvolen Jan XXII. (1316 - 1334), který od roku 1310 byl biskupem v Avignonu, kde se také po své korunovaci usídlil. Byl věkem starší, ale plný energie, jeho vláda přispěla k lepší organizaci kurie, rozmnožil počet biskupství ve Francii a ve Španělsku, pokusil se o smíření Anglie s Francií, podporoval umění a vzdělanost. Jmenováním 7 nových francouzských kardinálů posílil francouzský vliv v kurii. Zvětšil také počet papežských rezervací na neobsazená obročí, rozmnožil počet volitelných úřadů na papežských územích i v dalších zemích.

Pokud jde o světské záležitosti, dostal se do sporu s novým německým králem Ludvíkem Bavorem (1314 - 1347), kterého v roce 1324 vyloučil z církve pro akce namířené proti církvi (podpora spirituálů, popírání papežské autority, akce proti papeži). Ludvík podnikl tažení do Itálie, dobyl Říma, kde v r. 1328 byl korunován za císaře římského dvěma rozkolnými biskupy z Alerie a Castilla. Císařskou korunu mu nasadil jménem římského lidu Sciara Colonna. Ludvík pak připravil akci k sesazení Jana XXII. (zanedbává Řím, je bludař) a k volbě a jmenování nového papeže v osobě františkánského spirituála, který si zvolil jméno Mikuláš V. Tento vzdoropapež opustil Řím a usídlil se ve Viterbu, pak v Todi a v Pise, kde vyhlásil rozsudek o sesazení Jana XXII. Jeho vláda trvala jenom několik měsíců, v roce 1330 prosil papeže o milost, kterou obdržel, ale až do své smrti v r. 1333 žil pod dozorem v Andělském hradě.

Jan XXII. zemřel v Avignonu 1334 ve stáří 90 let, jeho nástupcem byl zvolen kardinál Fournier jako Benedikt XII. (1334 - 1342), který se rozhodl k návratu do Říma, ale narazil na odpor kardinálů. Pokračoval v jednání s Ludvíkem Bavorem. Snad by došlo k dohodě a usmíření, ale to si nepřál francouzský král Filip IV. a král neapolský. Proto se Ludvík v r. 1338 spojil s anglickým králem proti Francii - byl to začátek stoleté války. Ani tomuto papeži se nepodařilo dokončit spor s Ludvíkem Bavorem o právu papežství na zásahy do voleb německých králů. V Německu se tak ustálil odpor vůči nauce, která přiznávala papeži právo schvalovat a potvrzovat volbu německého krále a římského císaře.

Po smrti Benedikta XII. nastoupil opět Francouz Petr Roger jako Klement VI. (1342 - 1352), kterému se přece jenom podařilo urovnat vztahy mezi německým králem a císařem Ludvíkem Bavorem a papežstvím. Přispěla k tomu také německá knížata, která zahájila jednání o volbě nového panovníka v osobě Karla IV., kterému byl nakloněn také papež. V roce 1346 papež sesadil Ludvíka, německá knížata pak zvolila německým králem Karla IV., který po smrti Ludvíka Bavora v r. 1347 byl uznán všemi a později slavnostně korunován na císaře římského. Zlatou bulou z r. 1356 Karel IV. stanovil způsob královské volby v Německu. Klement VI. byl velkým příznivcem a podporovatelem vědy a umění. Měl velmi dobré vztahy s Karlem IV. (byl v mládí jeho učitelem a po celý pontifikát jeho příznivcem).

Další avignonští papežové (Inocenc VI. 1352 - 1362, Urban V. 1362 - 1370, Řehoř XI. 1370 - 1378) nadále setrvávali v Avignonu, z kterého vybudovali nádherné papežské sídlo. Pobyt papežů ve Francii způsobil nejen značnou závislost na francouzském království, jak jsme to viděli na Filipu Sličném a jeho nástupcích, ale přispěl také k útokům proti papežství jako instituci. Objevilo se to ve spisku dvou pařížských doktorů, kteří uprchli z Francie na dvůr Ludvíka Bavora, kde nalezli azyl. Napsali v roce 1326 spis Defensor pacis (Obhájce pokoje), v kterém zpochybňují hierarchický řád církve, popírají božský původ papežského primátu a nejvyšší moc v církvi přiznávají pouze lidu. Církev podle nich je společenstvím všech věřících v Krista, neexistuje přednost kněžstva před laiky, papež, biskupové, duchovní nedostali od Krista samostatnou funkci, úřadují jen jako pověřenci shromáždění věřících, které zastupuje všeobecný koncil. Nejvyšším orgánem v církvi je tedy koncil jako reprezentace lidu v církvi.

Toto pojetí činilo z papeže pouhý výkonný orgán koncilu, podřizovalo ho koncilu, zavazovalo ho poslušností vůči koncilu, kterému tak dávalo právo žádat od papeže skládání účtů i možnost jej sesadit. Tato teorie se nazývá konciliarismus, staví všeobecný koncil nad papeže. Později měla sehrát negativní roli v církvi.

Druhým neblahým důsledkem pobytu papežů v Avignonu bylo vybudování finančního systému, protože se hledala náhrada za neustálý pokles příjmů z církevního státu. Stále nové prostředky a cesty k vybírání peněžních dávek a daní vyvolávaly nespokojenost a pobouření. Byly to různé poplatky za dispenze, privilegia a milosti, dávky za propůjčení beneficia od papeže (provize), rezervace, platy arcibiskupů za udělení pália, anáty, spolia z výnosu prvního roku a z pozůstalosti po duchovních, desátky na křížová tažení, třebaže se už dávno nekonala, manské poplatky a daně od zemí, které za Inocence III. se staly papežskými lény, atd. Všechny peněžní částky se vybíraly bezohledně pod pohrůžkou klatby, takže vzrůstalo rozhořčení vůči kurii. Jestliže se k tomu přidalo ještě nepřátelství papežů k Ludvíku Bavorovi, tedy nepřátelství vůči Němcům, pak rozhořčení v Německu bylo opravdu velké a připravilo půdu k pozdějšímu odpadu značné části Německa k Lutherově reformaci. Avignonské zajetí papežů způsobilo církvi nesmírné škody, otřáslo důvěrou v papežství a vyústilo v těžkou krizi v podobě západního schizma (1378 - 1417) s dvojicí a trojicí papežů, v konciliarismus.

Nelze říci, že by se pro obnovu církve v tomto období nic neudělalo, také nescházely snahy o navrácení sídla zpět do Říma. Už papež Urban V. (1362 - 1370) se snažil o navrácení sídla papežů do Říma, kde však vládly dosti neutěšené poměry. V roce 1367 přijel do Říma, začal opravovat vyhořelý Laterán i další kostely i baziliku sv. Petra, ale v roce 1370 se vrátil do Avignonu, kde v prosinci téhož roku zemřel.

Jeho nástupce Řehoř XI. (1370 - 1378) rovněž usiloval o návrat papežského sídla do Říma, ale pro válku mezi Francií a Anglií svůj odjezd neustále oddaloval, což v Itálii vedlo k nepokojům. Teprve v roce 1377 se dostavil do Říma, kde byl nadšeně přivítán, snažil se o zklidnění situace v Itálii, ale v březnu 1378 v Římě zemřel.

To, co následovalo po smrti Řehoře XI., ukazuje nejen na nepřehlednou a rozjitřenou situaci v Římě, ale také na poměry v kardinálském sboru. Z 16 kardinálů bylo 11 Francouzů, což mezi lidem vedlo k obavám, že na konkláve bude zvolen papežem opět Francouz. Lid však žádal Římana. Ozbrojené davy lidu den před volbou dokonce pronikly do konkláve a důrazně od přítomných kardinálů žádaly volbu Římana. Pod dojmem těchto výhružek kardinálové sice nezvolili papežem Římana, ale přece jenom Itala, a to arcibiskupa z Bari, který přijal jméno Urban VI. (1378 - 1388). Z obavy o svou bezpečnost kardinálové (11 Francouzů) raději uprchli z Říma, ale na korunovaci se však vrátili a složili novému papeži holdovací přísahu.

Po třech měsících 11 francouzských kardinálů a jeden Španěl znovu opustili dvůr Urbana VI., prohlásili jeho volbu za vynucenou a neplatnou a 2O. září 1378 zvolili ve Fondi nového papeže - Francouze, který přijal jméno Klement VII. (1378 - 1394) a svým sídlem učinil Avignon. Urbana VI. se odřekli také 3 italští kardinálové (čtvrtý mezi tím zemřel) a přidali se na stranu Klementa VII. A tak církev měla dva papeže.

Co způsobilo tuto nebezpečnou situaci pro jednotu církve? Důvodů bylo více. Už bouřlivý průběh volby Urbana VI. pod výhružkami a nátlakem římského lidu nesvědčil o svobodné volbě. Také dodatečný souhlas kardinálů při slavnostní inauguraci byl vynucen Urbanem VI. Dalším důvodem byl tvrdý postoj Urbana VI. vůči kardinálům i dvorním úředníkům, kteří se domnívali, že mu náhlé povýšení do nejvyšší hodnosti stouplo do hlavy a narušilo jeho psychiku. Podle kanonického práva podezření z duševní choroby činí volbu neplatnou.

Otázka legitimity je dodnes nejasná a zřejmě zůstane tak navždy. Je totiž známá touha kardinálů po moci, takže ti se chtěli dodatečně zbavit nepohodlného papeže, který začal s obnovou církve od hlavy, tj. od kurie, a přirozeně narazil. Tehdejší společnost se rozdělila na příznivce jednoho či druhého papeže. Sv. Kateřina Sienská vystupovala na podporu Urbana VI. jako jediného právoplatného papeže. Ovšem stejně důrazně obhajoval právoplatnost Klementa VII. sv. Vincenc Ferrerský. Oba papežové byli o své vlastní legitimitě tak přesvědčeni, že považovali za vážný závazek ve svědomí bránit všemi způsoby své papežství a potírat protivníka. Na požadavek, aby se dobrovolně vzdali papežské hodnosti odpovídali, že to není možné, protože by jim to připadalo jako zrada na pravé a platné apoštolské posloupnosti.

V následujících 40 letech prožívala církev obtížné období, kdy měla dvě centra - Avignon a Řím. Oba papežové si zřídili své dvory, jmenovali své kardinály, vybírali poplatky, měli své stoupence, používali církevních trestů vůči svým protivníkům. Rozdělení procházelo všemi zeměmi, diecézemi, farnostmi, docházelo ke sporům i bojům. Oba papežové dosazovali své kandidáty na hodnosti a beneficia, která velmi často byla obsazována dvojmo. Pokud jde o sympatie zemí, pak na stranu Avignonu se postavila Francie, Skotsko, španělské království, Kastílie, Aragon, Navarra i Portugalsko, na straně Říma zůstaly Německo, Čechy, Anglie s Irskem, Flandry, Polsko, Uhry, Itálie (zde však docházelo k bojům s protivníky, zejména s neapolským královstvím). Když v říjnu roku 1388 Urban VI. zemřel, zanechal Svatý stolec v katastrofálním stavu.

Co říci závěrem? Avignonské zajetí poškodilo církev i papežství. Svět se přestal dívat na papežství jako na instituci pro všechny národy, ale viděl v něm pouze politický nástroj jednoho národa. Právě pro světský způsob života na avignonském dvoře, pro nedůstojný boj s Filipem Sličným a Ludvíkem Bavorem ztratily národy úctu vůči papežství. Svět si zvykl dívat se na papeže jako na světského panovníka, který má politické cíle. Udílení církevních trestů vůči protivníkům snížilo jejich účinnost. Závažnější bylo, že papežství ve Francii si zvyklo na přepych, pro který bylo zapotřebí mnoha peněz. To vedlo k zpracování systému poplatků, k simonii, k nepotismu. Kladnou stránkou pobytu papežů v Avignonu byl jejich zájem o vědu a umění, což nevyváží ztráty v jiné oblasti.

doc. PhDr. Vojtěch Cekota


Předchozí přednáška | Přehled všech přednášek | Následující přednáška