Mistr Jan Hus a koncil kostnický

Obsah přednášky ze dne 21. 6. 2007

Během první návštěvy Svatého otce Jana Pavla II. v ČSR v roce 1990 zazněla z jeho úst výzva, aby znovu byla prozkoumána záležitost M. Jana Husa, zejména jeho podíl na úsilí o obnovu a obrodu církve. Došlo k ustavení komise odborníků (historiků i teologů) z řad katolíků i nekatolíků, která se pokusila toto bolavé místo v českých dějinách znovu prozkoumat. Výsledky byly zveřejněny na vědeckém sympoziu ve Vatikánu koncem roku 1999. Na základě práce komise Svatý otec prohlásil ve zvláštním listu, že M. Janu Husovi patří významné místo mezi reformátory, kteří usilovali o odstranění nepořádků v církvi i ve společnosti, mezi duchovenstvem i mezi laiky. Přes toto prohlášení zůstává stále v naší společnosti rozdílný pohled na jeho osobnost i na jeho dílo, a to na základě konfesijních postojů. Katolíci jej pokládají za kacíře, nekatolíci za reformátora, který hájil "pravdu" i za cenu ztráty života. Překonat tento dvojí pohled na M. Jana Husa není a zřejmě ani v nejbližší budoucnosti nebude snadné. Pro nevěřící je vůbec obtížné pochopit duchovní rozměr reformního úsilí o obnovu církve, jak o ni usiloval M. J. Hus a jeho předchůdci.

O M. Janu Husovi byla napsána řada odborných i populárních studií, článků, knih. Narodil se kolem roku 1370 v Husinci, studoval na pražské univerzitě, v roce 1396 dosáhl hodnosti mistra svobodných umění, v roce 1400 byl vysvěcen na kněze, od roku 1402 začal kázat v Betlémské kapli, kde se shromažďovali lidé národnostně cítící, kteří usilovali o náboženskou a církevní obnovu života duchovních i laiků. Ve svých kázáních kritizoval pohoršlivý život duchovních (prelátů). Pokračoval tak v díle, které započali už jeho předchůdci - Konrád Waldhauser, Jan Mílič z Kroměříže (+1374), Štěpán z Kolína, Matěj z Janova (+1394) a další. Že v církvi bylo co napravovat, o tom jsme slyšeli v předcházející přednášce. Stále trvalo dvojpapežství, stupňoval se tlak na vybírání různých poplatků za propůjčování duchovních úřadů, rozšířeno bylo svatokupectví, přetrvávaly další nešvary. Na druhé straně se zejména na půdě univerzity šířily názory anglického teologa Johna Wyclefa (asi 1320 - 1384), který od roku 1374 v kázáních ostře napadal tehdejší finanční praktiky avignonského papežství, bohatství a majetek církve a hierarchie, a doporučoval, aby byl králem zabaven. Dále žádal zrušení ročních poplatků (annátů) odváděných papežské kurii, vybírání peněz za odpustky pokládal za svatokupectví. Ještě ostřeji vystupoval proti majetku mnišských řádů, zvláště františkánů. Proti bohaté církvi stavěl obraz církve predestinovaných, která se musí vzdát svého majetku a žít v apoštolské chudobě. Podle Wyclefa v pravé církvi Kristově mají místo jenom ti, kteří jako vyvolení žijí ve stavu milosti. Žádný hříšník nesmí zaujímat vedoucí místo v křesťanské společnosti, tj. v církvi i ve státě. Duchovní, ať už jako papež, biskup nebo klerik ve smrtelném hříchu, nemá už žádnou moc, podobně také panovníci, pokud jsou ve stavu těžkého hříchu. Popíral božský původ hierarchie, Písmo svaté pokládal za jediný pramen víry.

Wyclef tyto myšlenky nejen hlásal z kazatelny, ale také je šířil ve svých spisech, kterých byla úctyhodná řada (95 latinských spisů, 65 anglických). V traktátu "O církvi" z roku 1378 popíral církev jako viditelnou společnost, v díle "O moci papežské" napadal papeže a jeho primát (1379). Když v roce 1381 vypuklo v Anglii pod vlivem jeho kázání selské povstání, musel opustit Londýn. V roce 1384 zemřel, ale jeho myšlenky a názory se šířily dále a pronikly i do Evropy. V Anglii proti nim vystoupil canterburský arcibiskup, později byly odsouzeny na koncilu. Jeho názory můžeme shrnout do těchto bodů:

Protože v Čechách se církev a celá společnost potýkala s podobnými problémy jako v Anglii, našly Wyclefovy názory příznivou půdu mezi mistry pražské univerzity. Seznámil se s nimi také M. J. Hus prostřednictvím spisů, které do Prahy přinesl Jeroným Pražský. Když však některé traktáty a myšlenky Wyclefovy německá většina na univerzitě v roce 1403 odsoudila, vzniklo napětí mezi Čechy a Němci, které trvalo až do vydání Dekretu kutnohorského v roce 1409. Tehdy rozhodnutím Václava IV. se změnil způsob hlasování na univerzitě, když českému národu král přiznal tři hlasy, ostatním národům (Bavoři, Sasové, Poláci) jenom jeden. Nespokojení cizinci (učitelé i studenti) opustili Prahu a přesunuli se do nově založené univerzity v Lipsku. M. J. Hus se pak stal prvním rektorem pražské univerzity. Odchodem cizinců se posílilo postavení reformní strany na univerzitě, kterou ovlivnily názory anglického reformátora. I když Hus nepřevzal všechny Wyclefovy názory, nejvíce byl ovlivněn jeho názory na církev a stát, jak se to později ukázalo v jeho spisku "De ecclesia" (O církvi).

Obrodné hnutí v Čechách, do jehož čela se dostal Hus, některými svými spornými názory vzbudilo pozornost v Římě, který vyzval pražského arcibiskupa k zákroku. Došlo k zákazu a ke zničení Wyclefových spisů, ale čeští mistři v roce 1408 vydali prohlášení, že sice zavrhují vyňaté věty Wyclefovy, ale s dodatkem, "pokud podle smyslu jsou heretické, bludné a pohoršlivé", což ve skutečnosti znamenalo, že je za takové nepokládají (K.250). Od tohoto roku se tak Hus ocitá ve stálých sporech s církevní vrchností a čelí obvinění z wyclefismu. Kolem něho se seskupuje mladší generace univerzitních mistrů. Když pak v Pise došlo k pokusu o odstranění dvojpapežství a na shromážděném koncilu byl v roce 1409 zvolen novým papežem Alexander V., král Václav IV. se přidal na stranu Alexandrovu, též M. J. Hus se svými přáteli a po jistém váhání i arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hasenburka, který se snažil všemi prostředky potlačit v Čechách wyclefismus. Jeho úsilí bylo obtížné, ne-li beznadějné, protože proti reformní straně podporované králem a státní mocí, které byly trnem v oku arcibiskupské statky, stál tu téměř osamocen. Stoupenci reforem kritizovali a kárali rozmařilý život vysokého kléru, v jehož bohatství viděli hlavní příčinu zlořádů v církvi. Stávali se tak účinnými pomocníky světské moci v jejím vleklém zápasu s církví, která se snažila udržet svou autoritu a obnovit svá bývalá práva. Na druhé straně reformní strana, která se opírá o státní moc, nemohla stejně hlasitě kárat zlořády představitelů královské vlády, třebaže si to zasluhovali.

Za této situace byl arcibiskup bezmocný. I když zakázal kázání v Betlémské kapli, když vydal klatbu na Husa a jeho stoupence, když nechal spálit Wyclefovy spisy, když pohnal M. J. Husa před svůj soud, neměla tato opatření téměř žádný efekt, protože se za Husa postavil dvůr, univerzita i veřejné mínění. Přesto na přání krále Václava IV. napsal Hus dopis papeži Janu XXIII. (nástupce Alexandra V.), v kterém odmítal všechny žaloby proti sobě i proti Čechám (z kacířství). V tomto listu tvrdil, že nikdy nehlásal články Wyclefovy, zvláště:

Z tohoto listu by se zdálo, že se v ničem neodchýlil od církevní nauky. Další události však ukázaly opak. V roce 1411 zemřel arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hasenburka a jeho nástupce Albík byl zcela ve vleku dvora. V následujícím roce 1412 však hladinu náboženského života v Čechách znovu rozbouřilo vyhlášení odpustků. Do Čech byla přinesena papežská bula, která oznamovala křížovou výpravu proti Ladislavu Neapolském, ohrožujícímu zájmy papežského státu. Každému, kdo by se této křížové výpravy zúčastnil nebo na ni finančně přispěl, se slibovalo získání plnomocných odpustků. Pověřenci papeže Jana XXIII. pak začali v Čechách s hlásáním odpustků, které bylo prováděno pohoršlivým způsobem. Proti tomu vystoupil velmi rozhodně M. J. Hus ve svých kázáních i ve spisech. Tím se postavil proti papežskému rozkazu, což znamenalo rozhodující obrat v jeho záležitosti, která tak překročila hranice království a přivedla Husa do sporu s apoštolským stolcem. Jan XXIII. zasáhl velmi rázně, vyhlásil klatbu nad Husem a povolal jej před svůj soud do Říma. Hus se odmítl tam dostavit a od papežského soudu se odvolal k soudci nejvyššímu, ke Kristu, ale tímto gestem nemohl uniknout církevnímu procesu. Proto papež svým mandátem nařídil církevním vrchnostem v Čechách, aby Hus byl zajat a souzen podle církevních zákonů, aby Betlémská kaple byla zbořena a srovnána se zemí jako hnízdo kacířské. V září 1412 bylo v Praze zastaveno konání bohoslužeb a ostatních náboženských úkonů, v říjnu téhož roku opustil Hus Prahu, odešel na venkov, kde rozvinul širokou kazatelskou i literární činnost (mj. napsal Postilu, spis O svatokupectví, O šesti omylech, O církvi). Svými kázáními si získal oblibu venkovských vrstev hlavně v jižních Čechách.

O něco později v roce 1414 využil příležitosti, aby na právě probíhajícím všeobecném církevním sněmu v Kostnici mohl se obhájit a ospravedlnit své učení, zvláště, když král Zikmund mu dal záruku (glejt), že na něj nebude osobně sáhnuto. Počátkem listopadu roku 1414 přišel do Kostnice, kde však po několika týdnech byl přes protesty krále Zikmunda uvězněn. Byl s ním zahájen proces pro podezření, že hlásal bludné názory Wyclefovy. Podklady pro obžalobu dodali Husovi protivníci z Čech, kteří byli přítomni na koncilu - Štěpán z Pálče, Michal de Causis. Žalobu vypracoval Jean Gerson, rozhodný odpůrce Wyclefův. Když sněm 5. května 1415 slavnostně odsoudil názory a učení Johna Wyclefa, naznačil tím, co čeká M. J. Husa. Teprve 5. června 1415 bylo Husovi umožněno veřejné slyšení před účastníky koncilu. Byly přečteny výpovědi svědků a citáty z Husových spisů, na které Jan Hus odpovídal. Odmítl, že by zastával nauku o remanenci. U článků, k nimž se přiznal, žádal, aby byl usvědčen z bludu formou teologické disputace. S tím však koncil nesouhlasil a trval na tom, aby se Hus sklonil před jeho autoritou, aby odvolal, z čeho byl obviněn a usvědčen, že tak skutečně učil. Z jeho výpovědí bylo zřejmé, že celkem převzal učení Wyclefovo o církvi, o jejím zřízení a o papežském primátu. Toto pojetí narušovalo celou strukturu středověké společnosti. Hus však byl přesvědčen, že jeho učení je pravověrně katolické, že odvolá, pokud bude přesvědčen o opaku.

Koncil jako nejvyšší reprezentace církve nemínil s Husem diskutovat, Hus pak s podporou svých přátel zase odmítl podrobit se autoritě koncilu. Přesto se někteří účastníci koncilu pokusili najít schůdné řešení, aby odvrátili od českého mistra záhubu, ale zmařila to neústupnost většiny koncilu i samého Husa. Když pak podle svého svědomí nemohl přijmout ani formulaci vypracovanou kardinálem Zabarellou, byl koncilem odsouzen jako zatvrzelý kacíř, vydán světskému rameni k potrestání a dne 6. července 1415 na hranici za městem upálen. Jeho smrt způsobila nesmírnou vlnu rozhořčení v Čechách, které v jeho odsouzení a popravě viděly urážku českého národa.

O rok později skončil na hranici také Jeroným Pražský, přítel Husův, který nebyl knězem, ale mistrem svobodných umění. Prodléval na četných západoevropských univerzitách. V dubnu 1415 přišel tajně za Husem do Kostnice, ten jej však varoval a vybídl k odchodu. V Bavorsku na sebe upozornil svým vystupováním proti koncilu, byl zatčen, odveden v poutech do Kostnice a uvězněn. Ze strachu před smrtí veřejně před koncilem odpřísáhl bludy Wyclefovy i Husovy a ve všem se podrobil koncilu (11. a 24. 9. 1415). Když však ani potom nebyl propuštěn na svobodu, ale opětovně byl vyslýchán, vyžádal si veřejné slyšení 23. a 26. 5. 1416, na kterém se přiznal k odsouzeným naukám J. Wyclefa a J. Husa, dokonce prohlásil za svůj největší hřích, že se tohoto dobrého a svatého muže odřekl. Byl koncilem prohlášen za kacíře a 30. 5. 1416 upálen na hranici.

K Husovu osudu je třeba dodat, že se tu proplétají různé okolnosti. Hus žil v době hlubokého rozkolu západní církve. Dvoj- a od roku 1409 trojpapežství se svými požadavky a vymáháním poplatků, svatokupectvím a dalšími nedostatky představovaly velký úpadek církve. Bylo velmi těžké se vyznat, který z trojice papežů vzájemně se neuznávajících, je platný, kterého je třeba poslouchat. Za této situace získávaly podporu názory a myšlenky, že církev je duchovní společenství předurčených, že v ní nemohou mít místo lidé hříšní, že papeže není třeba poslouchat. S oslabením autority papeže, poklesla také autorita biskupů, naopak úloha a význam koncilu jako nejvyšší autority v církvi neobyčejně vzrostly. Právě po útěku Jana XXIII. z Kostnice, po jeho sesazení, odsouzení a uvěznění se koncilu naskytla příležitost ukázat, že je příslušný rozhodovat také ve věcech víry. Nelze říci, že by účastníci koncilu byli zaujati proti Husovi. Proces proti Husovi vedli přední teologové té doby. Kardinálové d´Ailly, Filistra, Zabarella, kancléř pařížské univerzity Jean Gerson nebyli Němci ale Francouzi, nebyli zastánci papežů, spíše umírnění konciliaristé a odpůrci Jana XXIII. a ostatních papežů.

Husovi bylo vytknuto 30 heretických vět z jeho spisů, které nepopíral, že je napsal, ale rozhodně odmítal jejich heretický smysl, snažil se je vykládat pravověrně, proto odmítal je odvolat. Namítal, že nemůže odvolat, čemu nikdy neučil a co ani neměl na mysli. Došlo k nekonečným diskusím, které nepřinesly žádný výsledek. I když mu soudcové vyšli co nejvíce vstříc, aby mu umožnili odvolání, Hus neustoupil. Ještě den před vynesením rozsudku 5. července 1415 kardinálové d´Ailly a Zabarella na výslovné přání Zikmundovo navštívili Husa ve vězení a marně ho přemlouvali k odvolání. Následujícího dne 6. července 1415 došlo před koncilem shromážděným v kostnickém dómu k vyhlášení rozsudku, v kterém stálo, že ve svých spisech Wyclefovy bludy dogmatizoval, hájil a kázal. Ještě na hranici mu král Zikmund znovu nabídl milost, pokud odvolá, což Hus odmítl. Před smrtí odpustil svým nepřátelům a modlil se vyznání víry.

Pokusme se dojít k závěru. Asi se shodneme, že M. J. Hus byl a stále je významnou osobností, že měl zájem na odstranění různých nepořádků v církvi. O to se snažili také jiní kazatelé. To, co Husa od nich odlišuje, je, že za svými názory stál až k prolití krve na hořící hranici v Kostnici. Už dříve jsem se zmínil, že převzal některé myšlenky od anglického reformátora Johna Wyclefa a přizpůsobil je poměrům v českém království. Z hlediska teologického byly Husovy názory a učení zcela pravověrné v nauce o Bohu, o Kristu, o jeho vtělení a vykupitelském díle, o Panně Marii, o ospravedlnění člověka milostí Boží a o eschatologii, také učení o svátostech je celkem katolické. Pouze v nauce o svátosti oltářní byl poněkud ovlivněn Wyclefovou naukou o remanenci, když zastával tzv. konsubstanciaci, podle níž sice chléb po konsekraci zůstává, ale zároveň je přítomen Kristus. O svátosti pokání učil nesprávně, že kněz odpuštění hříchů pouze ohlašuje. Pokud jde o dobré skutky, učil ve shodě s Wyclefem, že ve stavu těžkého hříchu jsou hříšné. Je-li kněz ve stavu těžkého hříchu, udílí svátost neplatně.

Nejvíce se však Hus odchýlil od učení církve v názorech na ni a její správu:

Husova záležitost na koncilu kostnickém:

Závěr

Podle výsledků práce tzv. Husovské komise nebyly Husovy názory o církvi ve shodě s katolickým učením. V tomto bodě učil nesprávně. Jako zbožný a mravně vysoko stojící katolický kněz trpěl mravní nevázaností tehdejšího duchovenstva, nemohl se smířit s myšlenkou, že by ta církev, v níž bylo tolik a tak velkého pohoršení, mohla být pravou církví Kristovou. Proto hledal útočiště v predestinaci. Jestliže se Hus ve své při odvolal ke Kristu, přenecháme soud nad ním samotnému Kristu. My můžeme učinit ještě jedno, že se zásadně distancujeme od středověké státní moci a středověkým teologům, kteří svým odsouzením vydali Husa na krutou smrt. Husův význam v církevních dějinách našeho národa je dán právě jeho odsouzením. Bez něho a bez osobní statečnosti byl by Hus jen jedním z mnohých reformních kazatelů a české dějiny by se ubíraly jinou cestou. Jeho odsouzení a potupná smrt upálením vyvolaly v našem národě bouři odporu vůči koncilu, papeži, církvi, jak o tom uslyšíme příště.

doc. PhDr. Vojtěch Cekota


Předchozí přednáška | Přehled všech přednášek | Následující přednáška