Vznik inkvizice a její poslání

Obsah přednášky ze dne 18. 1. 2007

K smutným úsekům církevních dějin patří inkvizice. Toto slovo se v moderním světě stalo jakýmsi synonymem pro nesnášenlivost, úzkoprsost a krutost. Lidé, kteří toho mnoho nevědí o katolické církvi, jsou přesvědčeni, že upálení lidské bytosti (nebo zmrzačení, uvěznění) kvůli popírání nějakého článku katolické víry, není v souladu s učením Krista. A protože inkvizice byla dílem katolíků, je jasné, že pověst církve v dnešním světě značně utrpěla na svém dobrém jméně. Už pouhé slovo inkvizice vyvolává v člověku cosi zlovolného a takřka ďábelského. Pokud v tomto duchu informují také sdělovací prostředky, nelze se divit, že i mezi katolíky je nemálo těch, kteří sdílejí podobné názory. A děje se to také v těch zemích, které po dlouhá desetiletí byla vystavena nelidskému nátlaku a inkvizici daleko krutější, neznající ani milosrdenství ani odpuštění. I když středověká inkvizice odsoudila mnoho lidí, kteří pak skončili na hranici, nebylo jich zdaleka tolik, jak se uvádí v různých příručkách. Všichni inquizitoři si nepočínali jako Torquemado, ale to již veřejnost nezajímá.

Co je inkvizice?

Je to zvláštní instituce (soud), která pátrala a vyšetřovala lidi zastávající a šířící bludné (kacířské) učení. Název pochází od latinského slova inquirere - vyhledávat, pátrat. Usvědčené kacíře (heretiky) předávala světské moci k potrestání - vězením, konfiskací statků, vyhnanstvím, smrtí (upálením).

Herezí, kterou inkvizice soudila, se chápalo tvrdošíjné setrvání v názorech, které odporují učení katolické církve.

Inkviziční tribunál tedy soudil především hereze, ale také další případy, které s herezí nepřímo souvisely, jako byly sexuální zvrácenosti nebo čarodějnictví.

Proč inkvizice vznikla?

Aby čelila nebezpečí, které hrozilo celé křesťanské společnosti, když jeho jednota (základy) opírající se o společnou víru byla narušena odlišnými názory. Jestliže stát se vždy bránil proti narušitelům jednoty, podobně církev se dívala na bludařství (herezi, kacířství) nejen jako na ohrožení jednoty, ale přímo jako na urážku Boží velebnosti. I když nevymáhala vykonávání oněch strašných trestů, kterým podle římského práva podléhali všichni zrádci, odevzdávala usvědčené bludaře světské moci k potrestání.

Kdy vznikla inkvizice?

Cesta ke vzniku inkvizice byla dosti zdlouhavá. Během prvních tří staletí se vůči bludařům užívalo pouze přesvědčování a duchovních trestů. Po Konstantinově ediktu z roku 313 si světská moc vzala potírání bludů za svůj úkol, ne tak proto, že by bludy narušovaly čistotu víry, ale především z toho důvodu, že bludné nauky a jejich hlasatelé ohrožovali klid občanského soužití ve státě. Proto státní moc stanovila příslušné zákony a tresty, vystupovala i na koncilech, zvláště na Východě. Avšak její horlivost při potírání bludů nebyla vždy pro církev žádoucí, neboť často byla nakloněna k naukovým kompromisům (např. v ariánském sporu, v christologických otázkách). Konstantin a jeho nástupci poprvé užívali časných trestů ve formě pokut, uvěznění a bičování (manichejci). Postupně byla vydána řada zákonů a dekretů proti bludařům. Podle zákona z roku 407 byl blud veřejným zločinem, neboť to, co se dělo proti náboženství, bylo na škodu všem. Blud byl považován za crimen lesae maiestatis, totiž za nebezpečí vůči jednotě a klidu říše. Proto byl trestán nejtěžšími tresty - vyhnanstvím, deportací a také smrtí.

Církevní otcové zpočátku nesouhlasili s těmito císařskými zákony a spíše trvali na přesvědčování a obrácení bludařů. Když však tito tvrdošíjně lpěli na svých postojích a názorech, což bylo podstatou bludařství, i oni se dovolávali duchovních a časných trestů proti bludařům. Též sv. Augustin považoval v krajních případech trest smrti za oprávněný, ale přednost dával umírněnosti a pokojným prostředkům. Při potlačování bludů bylo třeba dbát dvou podmínek - že je v nebezpečí veřejné dobro, že tresty vynáší řádně ustanovená autorita.

Po pádu římské říše panovníci neužívali proti bludařům trestu smrti. Např. mnich Gottschalk, usvědčený z bludařství, byl v polovině 9. stol. odsouzen k bičování. V 10. stol. však už byl upálen bludař v Orleánsu (1022). Jindřich III. v polovině 11. století nechal popravit jiné bludaře. Až do poloviny 12. století byly všechny popravy bludařů nařízeny světskými úřady, často pod tlakem zfanatizovaného davu. Církev proti těmto popravám protestovala, a to důrazněji všude tam, kde k nim došlo bez soudu.

Pokud jde o církevní zákonodárství, až do 12. století církev zastávala názor, aby bludaři nebyli donucováni zbraněmi, ale přesvědčováni důvody, a tak přiváděni k pravé víře (sv. Bernard). Ale i on se dovolává světské moci tam, kde církvi hrozí skutečné nebezpečí, neboť je lepší, aby byli donuceni mečem, než aby jiné zavlekli do svých bludů. Panovníci v bludných naukách viděli především narušení veřejného pořádku a nebezpečí pro zemi. Proto je potlačovali. Přesto k zákrokům vůči bludařům nedocházelo tak často.

Změnu v postoji církve i světské moci způsobil až vzestup bludařství a jeho rozšíření v druhé polovině 12. století v jižní Francii a severní Itálii (kataři). Koncily v Montpellier (1162) a v Tours (1163) doporučily biskupům a kléru obezřetnost a současně stanovily tresty pro katolíky, kteří bludařům poskytnou podporu. Panovníci byli vyzváni k použití časných trestů - dosud však ne trestu smrti. Třetí lateránský koncil v roce 1179 zpřísnil tresty proti bludařům. Nesměli být přijímáni do domu, nebylo dovoleno se s nimi stýkat. Koncil ve Veroně v roce 1184 vypracoval přesnější zákony a postup vůči bludařům. Je to začátek skutečného středověkého inkvizičního řízení. V konstituci Ad abolendam jsou vyjmenovány různé tehdejší bludy a způsob, jak bludaře rozpoznat. Biskupům a arcijáhnům se přikazovalo, aby jednou či dvakrát ročně se dotazovali po lidech, kteří mají pověst bludaře.

Tento soud byl přísně církevní a podléhal biskupům. Nebylo však stanoveno, jak se má postupovat. K zjištění bludařů se užívalo způsobu iniquisitio - inkvizice, tj. dotazování z úřední moci, které ve středověku bylo vzácnější než accusatio - obvinění. Soudcové měli vyhledávat bludaře (kacíře) a všechny podezřelé z bludu. Byla-li jim dokázána vina, viník měl být potrestán zbavením úřadu, pokud se jednalo o klerika, a předán světské moci. Její představitelé byli napomenuti, aby poskytli svou pomoc. Těm, kteří by ji odmítli, hrozily církevní tresty.

Konstituce papeže Lucia III. z roku 1184 se považuje za založení inkvizice. Její příkazy byly příliš prosté a jednoduché, což si uvědomila i kurie. Co totiž činit s biskupy, do jejichž kompetence to spadalo, když byli příliš shovívaví k bludařům? A tak k diecézním soudům přibyly inkviziční soudy legátů, které je časem nahradily. Soudcové byli vybíráni z řad cisterciáků, usvědčení bludaři byli předáni světské moci k potrestání. Císař Fridrich II. vydal příkaz, aby každý, kdo byl církví odsouzen jako kacíř, byl upálen, nebo mu měl být vyříznut jazyk.

Události v jižní Francii, kde došlo na počátku 13. století k rozsáhlému pronásledování kacířů, posílily postavení inkvizičních soudů legátů. Původní jednoduchá ustanovení se rozšiřují a upřesňují. Čtvrtý lateránský koncil v roce 1215 doplnil církevní zákonodárství o bludařích. Bludaři odsouzení a vyloučení z církve měli být povinně předáni světské moci k "patřičnému potrestání", jejich majetek měl být zabaven. Podezřelí z bludů, kteří nemohli dokázat svou nevinu, měli být vyloučení na jeden rok z církve, světské vrchnosti se měly přísahou zavázet, že poskytnou svou pomoc k vykořenění bludů. Ti, kdo přijali kříž pro boj proti bludařům, mohli získat stejné odpustky jako křižáci dobývající Svatou zemi. Pokud během roku bludaři nedali žádnou záruku obrácení, měli být vyhlášeni za zbavené cti a za neschopné přijmout jakýkoliv veřejný úřad, pořídit závěť atd. Totéž se týkalo těch, kteří se stýkali s bludaři. Biskupové byli znovu vyzýváni, aby ve svých diecézích vyhledávali a trestali bludaře. Tato opatření čtvrtého lateránského sněmu se promítla i do světského zákonodárství. Převládla myšlenka, že bludařství má být trestáno společností jako největší zločin, neboť je nejen urážkou světské moci, ale především urážkou Boží.

Po porážce katarů v jižní Francii se stoupenci tohoto hnutí uchýlili do podzemí a rozptýlili do různých míst i zemí, takže je bylo těžko hledat. I když biskupové i ostatní klérus byli stále vyzýváni k vyhledávání podezřelých osob, bylo dosti obtížné je zjistit, protože se navenek chovali jako křesťané, měli také dost ochránců. Proto v roce 1231 papež Řehoř IX. přeměnil inkvizici na zvláštní orgán, nezávislý na biskupech a legátech, a ustanovil trvalé soudy, jejichž jediným posláním byl boj proti tajným bludařům. V roce 1235 byl ustanoven vrchní inkvizitor ve Francouzském království v osobě dominikána Roberta la Bougre (bougre´= katar). V letech 1220 - 1240 vydali zákony proti bludařům někteří panovníci (Ludvík VIII., císař Fridrich II. - v listu z r. 1224 se zmiňoval o trestu smrti upálením, který pak převládl).

Vývoj papežské inkvizice, jako zvláštního soudního orgánu k vyhledávání bludařů a jejich vyšetřování, byl dokončen. Vedle světského zákonodárství, které obsahovalo také ustanovení proti bludařům, vytvořila též církev paralelní zákonodárství (soudy) k vyhledávání a souzení bludařů. Těmto soudům zprvu předsedali cisterciáci, po vzniku dominikánů členové tohoto řádu, ale též minorité. Vznikla tak instituce či úřad Iniquisitio haereticae pravitatis. Řehoř IX. (1227-1241) rozmnožil počet inkvizitorů (všichni byli řeholníci) ve Francii, Španělsku, Itálii a Německu. Tato inkvizice z papežské moci časem nahradila biskupskou inkvizici, neboť lépe odpovídala církevnímu poslání - kárat a obracet bloudící. Ale ani tato instituce se neubránila přehmatům, zejména ve Francii, kde se ocitla pod vlivem monarchie - zcela zlikvidovala templáře, kteří byli obviněni z kacířství. Protože nebylo vždy snadné dosáhnout přiznání u osoby podezřelé z kacířství, povolil papež Inocenc IV. roku 1252 užívat při výsleších tortury - mučení. Záleželo na inkvizitorech, zdali k tomu přistoupili. Že mučení bylo naprosto nelidské trápení uvězněných, dnešní člověk skoro nedokáže pochopit, i když i ve 20. století se vyšetřovatelé mnohdy uchylovali k možná ještě drastičtějším metodám. Tresty se vyvíjely - zprvu pokání, zákaz výkonu některých osobních a politických práv, doživotní odnětí svobody, předání světské moci k výkonu trestu smrti upálením. Věcné tresty byly pokuta, zabavení majetku, zničení domu bludaře.

Španělská inkvizice tvořila zvláštní kapitolu v dějinách inkvizice a měla trochu odlišný ráz než inkvizice papežská. Byla schválena roku 1478 bulou papeže Sixta IV. jako instituce polocírkevní a polostátní, když členem nejvyššího odvolacího inkvizičního tribunálu - tzv. Supremy - byl vedle velkoinkvizitora a představitelů církve i král. Vznikla z potřeby obrany křesťanského společenství ve Španělsku proti židům a Maurům, z nichž mnozí sice přijali navenek křesťanství, ale vnitřně nikoli, a tak se stávali při stálém ohrožení okolních států obávanou pátou kolonou (nebezpečím). Lidé jim nedůvěřovali a podezírali je z bludů.

Zvláštní kapitolou jsou čarodějnické procesy, které jsou však záležitostí pozdního středověku, renesance, případně baroka. Docházelo k nim hlavně v krajinách germánských a slovanských, katolických i protestantských. Souvisí to s rozšířením pověr o působení zlého ducha, s vírou v rozličné nadpřirozené či mimořádné jevy, které jsou dílem kouzelníků, čarodějů - ti jsou pod vlivem zlého ducha.

Papež Inocenc VIII. v reakci na rozšíření těchto pověr vydal v roce 1484 bulu Summis desiderantes affectibus určenou inkvizitorům kostnické diecéze, v které se uvádí, že čarodějnictví a kouzelnictví patří před inkviziční soud pro svou těsnou spojitost (příbuznost) s kacířstvím. Tak začal hon na čarodějnice. Podle této buly Inocence VIII. kostničtí inkvizitoři - dominikáni Jakub Sprenger a Jindřich Institoris napsali a vydali známé dílo Kladivo na čarodějnice, v nichž zdůvodňují existenci čarodějnic nesprávnou interpretací Písma sv. i církevních otců. Tato příručka obsahovala pokyny, jak postupovat proti osobám podezřelým z čarodějnických praktik. Při nedostatečném rozvoji přírodních věd se nelze divit, že mnohé mimořádné události byly vysvětlovány jako vliv ďábla. Praxe byla různá. Např. neblaze proslulá španělská inkvizice ústy generálního inkvizitora označovala víru v čarodějnictví za pověru. Inkvizitoři museli obyvatelstvu v severním Španělsku, kam čarodějnická epidemie pronikla, vysvětlovat, že např. neúroda nebyla způsobena čarodějnickými kejklemi ze sousední vesnice, ale vlivem nepříznivého počasí. Ze všech zemí má Španělsko nejmenší počet obětí v čarodějnických procesech.

Název inkvizice se v průběhu dějin několikrát změnil: Původní název Inquisitio haereticae pravitatis byl za papeže Pavla III. v roce 1542 změněn na Posvátnou kongregaci obecné inkvizice (Sacra Congregatio universalis Inquisitionis), která bděla nad čistotou víry a bojovala proti herezím. V roce 1908 papež sv. Pius X. tuto kongregaci reorganizoval a změnil i její název na Svaté oficium, kterého se však používalo neoficiálně už v předcházejících staletích. V roce 1965 papež Pavel VI. provedl další reorganizaci a název změnil na Posvátnou kongregaci pro čistotu víry.

Jak hodnotit inkvizici?

Je třeba rozlišovat, co bylo jejím cílem a jakými prostředky se tohoto cíle dosahovalo. Cílem byla obrana čistoty a neporušitelnosti víry bojem proti herezi. Církev má povinnost a právo chránit čistotu víry a bojovat proti všemu, co tuto víru narušuje. Prostředky, kterými inkvizice svého cíle dosahovala, můžeme hodnotit z hlediska absolutního, tj. samy o sobě, vytržené z dobového kontextu, nebo relativního.

Z hlediska absolutního je třeba používané prostředky odsoudit ze dvou důvodů:

Z hlediska relativního, tj. díváme-li se na inkvizici očima tehdejší doby, nikoliv očima dnešního člověka, je třeba si uvědomit, že ona doba neznala pojem tolerance, ale herezi pokládala nikoliv za svobodomyslné hnutí, ale za narušení jednoty společnosti. Pokud by toto hnutí zvítězilo a nastolilo svoji představu o společnosti, žádný jiný názor by nepřipustilo. Stát a církev byly tak úzce propojeny, že útok proti církvi byl chápán také jako útok proti státu. Jestliže stát přísně trestá zločince (např. penězokazy), o to více má právo trestat heretiky, kteří kazí něco mnohem cennějšího než peníze, totiž víru, jak píše sv. Tomáš Akvinský. Nemůžeme souhlasit s nelidským mučením při výsleších, které bylo součástí středověké soudní praxe až do konce 18. století, ale můžeme to jenom konstatovat. Jak už to tak bývá, mezi inkvizitory byli lidé, kteří své pravomoci zneužívali (např. Konrád z Marburku), ale také takoví, kteří žili svatým životem (sv. Petr Veronský, + 1252).

Přes toto vysvětlení můžeme souhlasit s Franzenem, že inkvizice patří k jedné z nejsmutnějších kapitol církevních dějin. Bylo prolito mnoho nevinné krve, lidstvo postihla záplava krutosti a utrpení. Vrcholu bylo dosaženo, když se tohoto zařízení později použilo proti nesmyslné víře v čarodějnictví. Zaslepení lidé v rozporu s učením Ježíše Krista způsobili jiným hodně utrpení a bolestí. Můžeme to jen konstatovat, pochopit to nedovedeme.

Byla inkvizice účinná?

Podařilo se potlačit katarství v jižní Francii i v Itálii, omezit valdenství, jehož zbytky se však dochovaly až do dnešních dnů. Jestliže inkvizice zaznamenala úspěchy při potlačování bludařství, byla bezmocná při jeho předcházení.

Nepodařilo se jí zasáhnout do intelektuálního proticírkevního a protikatolického tažení a zabránit zrodu nových bludů. Jak předvídal již sv. Pavel, bludařství je součástí běžného vývoje náboženství. Klíčí z nebezpečné, ale nutné výsady lidské svobody. Násilí neuspívá proti tomuto neustálému nebezpečí, které se rodí z neocenitelného daru svobody daného člověku Bohem.

doc. PhDr. Vojtěch Cekota


Předchozí přednáška | Přehled všech přednášek | Následující přednáška