Inkviziční postup

Obsah přednášky ze dne 15. 2. 2007

Vzestup bludařství a jeho rozšíření v jižní Francii a severní Itálii v druhé polovině 12. století představovaly pro církev závažný problém. Jednalo se zejména o hnutí katarů (albigenských), kteří sice vycházeli z Písma svatého, ale k ospravedlnění svých nauk je vykládali po svém. Základem byla manichejská nauka o dvou principech dobra a zla, které jsou věčné a navzájem si odporují. Dobrý Bůh stvořil Ježíše Krista (popírá se jeho božství) a dobré anděly, zatímco zlý bůh je původcem hmoty a všeho zla ve světě. Z toho plyne popření Trojice a křesťanské nauky o spáse. Ve světě je jakási nutnost, která odnímá člověku svobodu rozhodování, a zlý původ všeho, co souvisí s hmotou. V nauce a morálce to vedlo k popírání hodnoty křtu, eucharistie a dalších svátostí. Kataři=čistí odmítali církev, její vedení, kult, kněžství, biskupství, autoritu papeže, opovrhovali místy a úkony kultu, úctou ke svatým, někde ničili kříže a kostely, odmítali manželství, majetek i požívání masa, tj. vše, co souviselo s hmotou. Odmítali Starý zákon jako dílo zlého boha. Na druhé straně si organizovali svou církev s vlastními rity a hierarchií. Lidi ve společnosti dělili do tří kategorií: dokonalí, věřící, posluchači. Bludná nauka se rozšířila především mezi městskými vrstvami (řemeslníky, měšťany) a šlechtou, která nad nimi držela ochrannou ruku. Kataři (dokonalí) pronikali do rodin, kázali na tržištích, pomáhali mladým lidem vyučit se řemeslu, najít práci, provozovali lékařství, zakládali domy pro výchovu mládeže, která přicházela z vesnic do měst. Svým prostým asketickým životem si získávali stále nové stoupence. Kritizovali moc a bohatství církve, světské vystupování biskupů a kněží.

Vedle katarů působila další rozkolnická hnutí, z nichž většího rozšíření došlo valdenství. U jeho zrodu stál Petr Valdo nebo Valdes, bohatý obchodník z Lyonu, který v roce 1173 rozdal svůj majetek chudým a začal kázat chudobu a prostotu, návrat k prvotní církvi. Shromáždil kolem sebe muže a ženy, kteří si říkali "chudí z Lyonu", "chudí Kristovi". Protože kázali bez církevního dovolení a ostře kritizovali duchovenstvo, lyonský arcibiskup jim kázání zakázal. V roce 1179 jim to lyonská synoda dovolila s podmínkou, že se podrobí církevnímu dozoru. Když to nedodrželi, papež Lucius III. je vyloučil r. 1184 z církve.

Co hlásali?

Písmo je jediným pramenem víry, popírali vlastnictví, odmítali ruční práce, živili se almužnami, zamítali hierarchii, hlásali, že každý spravedlivý člověk může kázat a udílet svátosti (pokání, eucharistie), odmítali všechno, co se nedá doložit z Písma: svátky, půsty, odpustky, očistec, modlitby za mrtvé, přísahu, vojenskou službu, trest smrti. Za papeže Inocence III. na počátku 13. století se větší skupina valdenských připojila ke katolické církvi, ale menší skupinky zůstávaly mimo církev a udržely se až do dnešních dní (v Piemontu v Itálii). Rozdělili se na dvě větve - francouzskou a lombardskou, která byla radikálnější (volila si vlastní biskupy a zřídila vlastní bohoslužbu). Vyvinula aktivitu v Německu, Polsku, v Čechách a na Moravě, kde ovlivnila Jednotu bratrskou.

Boj s bludařstvím byl povinností především biskupů, ale zakročovala proti nim i světská moc, pro kterou představovalo narušení jednoty ve společnosti. Protože ne vždy se dovedla světská moc orientovat v teologických otázkách, vytvořila si církev vlastní zákonodárství a vyhradila si vyhledávání a soud nad bludaři. První pravidla, jak proti šíření bludů postupovat, stanovil papež Lucius III. v roce 1184, který se tak pokládá za rok založení inkvizice. Vznikl tak při biskupství zvláštní soud - inkvizice, předsedal mu biskup. Tyto diecézní inkviziční soudy však nesplnily očekávání, proto papež Řehoř IX. v roce 1231 přeměnil inkvizici na zvláštní orgán nezávislý na biskupech a legátech, když ustanovil trvalé soudy, jejichž jediným posláním byl boj proti tajnému bludařství. Při jednotlivých biskupských soudních dvorech papež ustanovil pro jednotlivé země své inkvizitory, kteří v jeho jménu rozhodovali o bludařích. Papežská inkvizice se rozšířila nejvíce v románských zemích - v Itálii, ve Španělsku, Portugalsku a Francii. Svou kompetenci časem rozšířila také na vyšetřování a trestání svatokrádeže, rouhání, sodomský hřích, čarodějnictví, magii a alchymii.

Jak probíhalo inkviziční řízení?

Do určeného území byli Svatým stolcem vysláni inkvizitoři z řad dominikánských nebo františkánských kněží. Byli tři nebo čtyři, jeden z nich předsedal tribunálu. Ti svolali místní lidi do kostela a společně s biskupem a místním klérem zahájili řízení slavnostním proslovem. V něm vyzvali všechny přítomné, aby jim pomáhali, a bludaře vyzvali, aby prosili Boha za odpuštění. Všichni křesťané byli pod trestem vyloučení z církve zavázáni jmenovat kohokoliv, kdo byl považován za bludaře (tzv. výnos víry), současně oznámili lhůtu 2 - 4 týdnů, během níž se dávala bludařům možnost dostavit se před inkvizitory a vyznat své pochybení (tzv. výnos milosti). Pokud jejich bludařství nezpůsobilo pohoršení, bylo jim předepsáno pokání, a tím celá věc uzavřena. Jestliže však už to bylo rozšířeno a známo na veřejnosti, bylo jim za trest uloženo vykonat pouť nebo strávit několik dní ve vazbě, asi v některém řeholním domě.

Když uplynula stanovená lhůta, přikročilo se k dlouhému a důkladnému výslechu těch, kteří byli obžalováni na základě veřejné pověsti nebo obviněni jednotlivcem. Obžalovanému nebylo nikdy sděleno, kdo ho udal či svědčil proti němu, protože zde bylo vždy nebezpeční krevní pomsty. Soudci mu vyložili obsah obžaloby a dali mu možnost, aby ji vyvrátil. Pokud se mu to podařilo, ocitl se žalobce v obtížném postavení, protože bývalo pravidlem, že ten, komu byla prokázána zlá vůle, byl podroben stejnému trestu, jaký by musel podstoupit ten, jehož křivě obžaloval. Teoreticky mohl obžalovaný předvést své vlastní svědky, ale málo lidí mělo odvahu vystavit se takovému nebezpečí, že by mohli být také oni obviněni z bludařství.

Výslech se mohl týkat čtyř bodů. První bylo jasné bludařství, tj. byl udán jako katar (člen sekty). Za druhé mohl být obžalován, že byl bludařství nakloněn, i když členem sekty nebyl, což se navenek projevovalo např. tím, že před "dokonalým" poklekl. Za třetí mohl poskytnout útulek známému bludaři alespoň při dvou příležitostech nebo bludaře veřejně hájit. Za čtvrté, když jednou blud odpřísáhl, ale pak se k němu zase vrátil. To byla přitěžující okolnost.

Pokud obžalovaný přiznal vinu, což mu bylo vždy doporučeno, bylo přiznání považováno téměř jako zpověď a bylo polehčující okolností. V tomto případě bylo mu uloženo kanonické pokání. Pokud se nepřiznal, pak se inkvizitoři snažili na obžalovaného zapůsobit tak, aby si protiřečil nebo se zřekl svých bludných názorů. Mohl být podroben také zkoušce. Např. při obvinění z katarství mohl být požádán, aby psovi rozřízl hrdlo, protože sekta věřila v převtělování. Když by to neučinil, odhalil se, pokud to vykonal, jednal proti svému přesvědčení. Byl také varován před strašným osudem, který ho čeká, pokud setrvá v bludu - doživotní uvěznění anebo smrt na hranici. Byl mu ponechán delší čas na rozmyšlenou ve vězeňské cele o chlebě a vodě. Když ani toto nevedlo k přiznání, mohl být podroben mučení, které jako prostředek k získání doznání viny bylo ve středověkem soudnictví běžné. Právě tato část inkvizičního řízení se stala předmětem útoků všech protivníků a nepřátel církve, ale také žádný katolík nemůže nepocítit odpor nad tímto mučením, které je v rozporu s učením a postojem Ježíše Krista, s evangeliem, s křesťanskou láskou. Těžko chápeme, že se této části výslechu účastnili řeholníci. (Mučení povolil Inocenc IV. v r. 1252, jeho nástupci Alexandr IV. a Urban IV. v r. 1260 a 1262 přímo nařídili, že inkvizitoři mají být osobně přítomni tomuto strašnému postupu).

Při mučení se užívaly čtyři způsoby: bičování, natahování na skřipec, při kterém mohlo dojít k vykloubení, strappado - obžalovaný byl přivázán hlavou dolů, vytahován do výše a pak spuštěn dolů, takže se hlava zastavila několik centimetrů nad zemí, čtvrtým způsobem bylo pálení žhavým uhlím.

Když se dosáhlo doznání, byli ještě před vynesením rozsudku o tom zpraveni tzv. dobří muži. Byli to dobří katolíci, kteří se účastnili výslechů, a ti se k celému případu vyslovili. Jejich počet nebyl stanoven. Někdy byli jenom dva, jindy třeba 20. Tvořili jakousi porotu, protože podle mínění papeže Inocence IV. je třeba v otázce tak těžkých obvinění postupovat velmi opatrně.

Vynesení rozsudku

Vynesení rozsudku se provádělo s velkou okázalostí a obřadností na náměstí za velké účasti obyvatelstva, mezi kterým bylo zastoupeno duchovenstvo, úřady i vojsko s hudbou. Obžalovaní se dostavili v kajícím rouchu. Hlavní inkvizitor ve své řeči nejen vynesl rozsudek, ale často svoji řeč přerušoval a vyzýval přítomné, aby vyznali svou víru, která byla tak potupena. To bylo vyznání víry, španělsky nazvané auto - da - fe. Vykonání rozsudku se konalo až večer na jiném místě. Dům bludaře se měl zbořit.

Ten, komu byla dokázána vina, byl potrestán buď doživotním vězením, nebo kratším podle vážnosti provinění. Velmi obávaným trestem byl tzv. murus strictus, malá komůrka, v které byl odsouzený často připoután řetězy. Když byla zjištěna veliká vina, která způsobila značné pohoršení, byl odsouzený předán světskému rameni k potrestání. Všichni věděli, že předání světské moci znamená jedině smrt. Na vysvětlenou je třeba říci, že církev měla tradiční odpor k prolévání krve, ale na druhé straně i papežské dokumenty vyzývaly světskou autoritu, aby popravila bludaře, kteří jí budou předáni k potrestání. Obvyklým způsobem trestu smrti bylo upálení na hranici. Tohoto způsobu používali již římští císařové pro manichejce. Tento trest se tak ustálil, že se pokládal za obvyklý pro kacíře. Církev jej přijala, ale odmítla další tresty užívané světskými soudy, jako bylo předchozí pálení žhavým železem, lámáním kolem apod. Vynesení rozsudku bylo téměř vždy spojeno se zabavením majetku odsouzeného a postihovalo celou jeho rodinu.

Celý proces podléhal biskupskému nebo papežskému dozoru. Inkvizitor při stanovení těžších trestů, mučení a vynesení konečného rozsudku potřeboval biskupské nebo papežské schválení. Stačili jenom dva žalobci, jejichž jména se zamlčela, aby obžalovaný byl uznán vinným. Obžalovaný mohl během 24 hodin po mučení vynucené přiznání odvolat.

O počtu obětí se prameny různí. Někteří autoři uvádějí desetitisíce či statisíce během trvání inkvizice, jiní autoři podstatně nižší čísla. Jeden ze slavných inkvizitorů Bernard Guy během svého patnáctiletého působení vynesl 930 rozsudků nad lidmi obviněnými z bludařství. Z těchto rozsudků bylo 139 osvobozujících, 132 obviněným bylo uděleno kanonické pokání, 152 bylo uloženo za pokání vykonat pouť, 307 bylo potrestáno uvězněním, zatímco pouze 42 odsouzených bylo předáno světské moci k potrestání. Co se stalo se zbytkem obviněných osob v počtu 158 se mi nepodařilo zjistit.

Mohli se obvinění nechat zastupovat obhájcem? Většina historiků se domnívá, že nikoliv, s odvoláním na bulu Inocence III., která zakazovala obhájcům a notářům pomáhat bludařům. Také zmíněný inkvizitor Bernard Guy ve své příručce uvádí, že inkvizitoři mají postupovat bez hluku obhájců. Ovšem v jiné příručce se naopak připouští, že obžalovaní nesmějí být zbaveni právní pomoci, mohou mít právníky a obhájce, pokud jsou to poctivé osoby pevné víry.

Inkvizitoři neměli snadné postavení, když chtěli oddělit koukol od pšenice. Při těchto příležitostech se totiž vynořilo mnoho záští otevřených či skrytých, třebaže se zdůrazňovalo, že bludařství se nesmí stát záminkou k vyřizování osobních účtů a nepřátelství. I když jména informátorů byla utajována, nejeden z nich během jedné temné noci skončil svůj život s nožem v zádech nebo někde pod skalou.

Závěrem této kapitoly, která patří v dějinách církve k těm smutným, bych rád připomenul slova papeže Jana Pavla II. z apoštolského listu Tertio milenio adveniente, že pravda se prosazuje ne násilím, ale jenom silou pravdy.

doc. PhDr. Vojtěch Cekota


Předchozí přednáška | Přehled všech přednášek | Následující přednáška