Vrcholné období papežství ve 13. století

Obsah přednášky ze dne 15. 3. 2007

Vzestup papežské moci, který započal za papeže Řehoře VII. v druhé polovině 11. století, vrcholil ve 13. století, kdy se papež stal uznávanou hlavou západního křesťanství. Jeho postavení zastínilo i moc a lesk císařství. V osobě Inocence III. (1198-1216) se dostalo církvi mladého, energetického papeže, který měl 38 let, byl známý svým literárním dílem, měl velmi dobré teologické vzdělání a potřebné diplomatické schopnosti. Od počátku svého pontifikátu uskutečňoval rozsáhlý program v řízení církve, zasahoval také do politických záležitostí států. Ve svých rukou soustředil plnost moci, tj. moc zákonodárnou, soudní a výkonnou (správní). Tím se mu podařilo ukázat církev jako skutečné imperium Romanum, prosadit ideu papežské světovlády. Nebylo pak těžké pokládat západní křesťanství za nadnárodní společenství všeho křesťanského lidu. Papež jako hlava církve (křesťanstva) se tak stal také hlavou a vůdcem západního světa, složeného z mnoha národů, ale spojeného stejnou vírou.

Inocenc III. byl rozený vůdce, byl zbožný, asketický přísný, ale vždy zůstával především knězem a duchovním pastýřem, který svůj úřad spravoval jako náměstek Kristův (vicarius Christi). Třebaže byl drobné a jemné postavy a křehkého zdraví, projevoval neobyčejnou duševní sílu, bystrozrak, obratnost i umírněnost, měl vysokou představu o duchovním pojetí papežského úřadu. Citlivě vnímal všechny problémy doby, plné kulturního, politického, sociálního a náboženského napětí i rozporů.

Inocencovy zásahy do světských záležitostí vyplývaly z jeho přesvědčení, že také záležitosti tohoto světa se musí podřizovat Bohem danému řádu, že také králové a knížata podléhají Božímu soudu. Protože v té době neexistovalo přesné rozlišení mezi oblastí čistě světskou (politickou) a náboženskou, mezi církví a státem, pokládal papež za přirozené zasahovat všude tam, kde byl tento Boží řád narušen morálním proviněním nebo objektem bezpráví. Příležitostí k těmto zásahům bylo v té době hodně.

Proto v roce 1198 zasáhl do sporů o německý trůn mezi Filipem Švábským a Otou IV., kdy se jednalo o ovládnutí jižní Itálie a Sicílie. V zájmu Inocence III. bylo, aby nedošlo ke spojení Sicílie s německou císařskou korunou, a papežský stát se tak nedostal do ohrožení ze severu i jihu. Předložil také koncept výstavby evropských států, které se měly sdružit ve vyšší řád pod vedením papeže, což odpovídalo středověkému myšlení. Tento projekt však nevylučoval suverenitu světských panovníků. Nejednalo se o nějaký jednotný stát v čele s papežem, ale o uznání nejvyšších norem křesťanské víry a morální autority papežství.

Jak se to projevilo v praxi? V rámci feudálního řádu (lenního systému) přijali postupně od papeže králové anglický, aragonský, portugalský, dánský, polský, český, uherský, dalmatský a vládcové dalších menších území své země v léno. Na papežství tedy přešlo ručení za právo a mír (ty povinnosti, které plnilo císařství), vznikla tak družina vazalů závislých na silné papežské autoritě. Papež tak systematicky budoval papežské vrchní lenní panství.

Především si zajistil vládu nad městem Římem a ve městech papežského státu, obnovil papežskou autoritu ve střední Itálii a za Apeninami, pozvedl národní vědomí Italů proti Němcům, které tu zanechal Jindřich VI. Po celou dobu svého pontifikátu se Inocenc III. musel zabývat spory o trůn v císařství - v Německu. Zasáhl také do sporů v Anglii proti Janu Bezzemkovi, který nechtěl uznat jmenovaného canterburského arcibiskupa. Následoval zákaz bohoslužeb v Anglii v r. 12O8, sesazení krále v r. 1212, jeho podrobení papeži v r. 1213, vydání velké listiny svobod (Magna charta libertatum). Postavil se také proti francouzskému králi Filipu Augustovi, když se odloučil od své manželky v r. 1200.

Jestliže zásahy ve světských záležitostech si vynutily respekt u evropských panovníků, pak v otázkách nábožensko-duchovních byly jeho zásahy mnohem významnější. Podařilo se mu upevnit kázeň v nižším i vyšším duchovenstvu, když ubylo konkubinátů a simonie, věnoval se organizaci diecézí, aby biskupům usnadnil řízení jejich diecézí. Stávalo se to tím naléhavější, že právě v této době převládaly spíše opačné tendence, když každá církevní organizace se snažila zajistit si vlastní nezávislost a soběstačnost, ať již to byla katedrální kapitula, arcijáhni nebo kláštery vyňaté z pravomoci biskupa, nebo žebravé řády. Tím se vztahy Svatého stolce s biskupy upevňovaly, papež zasahoval také v případě jejich sporné volby, sesazoval nevhodné biskupy, jiné překládal.

Pozornost věnoval řeholím a bratrstvům. Již v roce 1198 schválil řád špitálníků Ducha svatého, založený Quidem z Montpellieru, a povolal jej do Říma, aby tam spravovali špitál Ducha sv. Sasů, který sám založil. V témže roce potvrdil řád trinitářů, založený svatým Janem z Mathy, jehož posláním byla péče o vojáky a hlavně vykupování (osvobozování) křesťanských zajatců z rukou nepřítele. V dalším roce 1199 potvrdil řád špitálníků Německého řádu, řád Florenťanů, založený Jáchymem z Fiory, v roce 1207 pak schválil špitální bratrstvo kajícníků svatého Marka, založené v Mantově.

Vedle těchto špitálních bratrstev schválil také některá řeholní společenství, která soustřeďovala konvertity z katarského bludařství. Byl to především řád humiliatů, založený roku 1201 v Lombardii, jehož členy byli klerici i laici, muži i ženy, svobodní i manželé. Dělili se na tři skupiny - klerici, svobodní laici, bratři a sestry; nebyli to řeholníci v pravém slova smyslu. Přátelsky přijal svatého Františka z Assisi (1209/1210) a ústně schválil jeho malé společenství.

Vůči bludařům vystupoval zpočátku mírně a ohleduplně. Když se však nezdařilo obrátit je na pravou víru a jeho legát - cisterciák Petr z Castelnau - byl koncem ledna roku 1208 v jižní Francii zavražděn, zorganizoval v následujícím roce 1209 křížovou výpravu, za jejíž krvavý průběh nenese zodpovědnost papež, ale jeho legát Arnaltd Amalrici a hrabě Šimon z Montfortu.

Do doby jeho pontifikátu spadá také čtvrtá křížová výprava za osvobození Svaté země od nepřátelských Turků. Ta však proběhla zcela jinak, než si Inocenc III. představoval. Jak už bylo uvedeno v jedné z předcházejících přednášek, křižácké vojsko shromážděné v Benátkách, se nechalo zaplést do bojů o město Zara, patřící uherskému králi, tedy křesťanskému panovníku, a hlavně do bojů o trůn byzantského císařství, když křižáci pomohli sesazenému císaři Alexiu ml. a jeho otci Izáku Angelovi zmocnit se opět trůnu. (Papež na to reagoval tak, že původce bojů exkomunikoval). Přes odpor Inocence III. se křižácká vojska vedená Bonifácem z Montferrato přepravila v dubnu roku 1203 do Cařihradu, 17. 7. 1203 se zmocnila města a na trůn dosadila Izáka a jeho syna Alexia. Za tuto pomoc Izák slíbil křižákům, že jim poskytne peníze, usmíří řeckou církev s latinskou a také se zúčastní křižáckého tažení. Své sliby však nemohl splnit, byzantské obyvatelstvo se proti němu vzbouřilo, sesadilo Izáka a v únoru 1204 se vlády zmocnil další uzurpátor Marzulus. Tehdy křižáci opět zasáhli, obléhli město, dobyli je, vydrancovali a zpustošili. Na místo cařihradského císaře jmenovali 9. 5. 1204 Balduina, hraběte z Flander, zatímco jiný vévoda Bonifác se stal soluňským králem a obsadil Makedonii a Thesaloniku. Benátčané se pak zmocnili mnoha ostrovů a ovládli celé řecké pobřeží Jónského moře. Cařihrad se tak stal sídlem nového latinského císařství na Východě (místo byzantského). Tím křížové tažení skončilo, aniž se křižáci vůbec dostali do Svaté země.

Jak reagoval Inocenc III.? Odsoudil násilnosti spáchané křižáky, dohodu s Benátčany i oloupení řecké církve. Na druhé straně uvítal vznik nového latinského císařství na Východě, které, jak doufal, přispěje k dosažení jednoty církve a pomůže uskutečnit nové křížové tažení za osvobození Svaté země. Ani jedno očekávání se nesplnilo, naopak násilné polatinštění byzantské církve prohloubilo nepřátelství Řeků vůči Západu a také obrana latinského císařství si vyžádala hodně křižáckých sil. Přesto se Inocenc III. neustále snažil o osvobození Svaté země, které se však stále odkládalo kvůli válečným nepokojům a jiným křižáckým tažením ve Španělsku a proti albigenským ve Francii. O křížové výpravě se mnoho diskutovalo také na IV. lateránském sněmu, který přijal určitá opatření pro její přípravu a uskutečnění. Toho se však Inocenc III. již nedočkal, protože 16. 7. 1216 zemřel v Perugii uprostřed příprav na toto tažení.

Nejvýznamnější událostí pontifikátu Inocence III. bylo svolání IV. lateránského koncilu, jehož příprava trvala dva roky. Obsahem jednání byla obnova církve a příprava křížového tažení za osvobození Svaté země. Podle papeže měla křížová výprava přispět k duchovní obnově kléru i věřících. Současně byla křížová výprava chápána jako podnik všeho křesťanského lidu, jehož mluvčím byl koncil. Byl zahájen 11. 11. 1215 za účasti 412 biskupů (mezi kterými byli dva latinští patriarchové - cařihradský a antiošský), mnoho zplnomocněnců biskupů, kolem 800 opatů a převorů, vyslanců západního i východního císaře, evropských králů, knížat a měst. Nikdy předtím se nesešlo tak veliké shromáždění reprezentující nejen církev, ale celou tehdejší společnost.

Po třech zasedáních koncil schválil a vyhlásil 30. 11. 1215 71 konstitucí. Co obsahovaly? První konstituce je vyznání víry a potvrzení platnosti základních dogmat vzhledem k omylům bludařů, druhá se zabývá teologickými otázkami, zavrhuje spis Jáchyma z Fiory a bludy Maura z Charteres, který hlásal panteismus - r. 1210 byl v Paříži upálen. Třetí konstituce pojednává o bludařství, jeho potírání, stanoví tresty pro bludaře a jejich příznivce, způsob, jakým mají být vyhledáváni.

Řada konstitucí se věnuje vnitřní organizaci církve - potvrzuje se přednostní postavení východních patriarchů, metropolitů, provinčních koncilů a diecézních synod, stanoví se pravidla pro odvolávání duchovních proti představeným, pro volby biskupů, udělování obročí, i pro volby a jmenování do dalších církevních úřadů. Důležitá je 10. konstituce, která doporučuje vytvářet společenství (skupiny) kněží pod přímým dohledem biskupa, aby se mohli věnovat kázáním a duchovní službě ve farnostech. Aby se dosáhlo vyššího vzdělání duchovenstva, musel působit při každé katedrále (i některých dalších kostelech) magister studií připravující mladé muže na jejich kněžské působení. Podobně při katedrálách arcidiecézí měl být ustanoven teolog, který by kněze a jiné kleriky vzdělával v teologii a v tom, co se týkalo pastorace, tj. péče o duše.

Dvě konstituce (12. a 13.) obsahovaly pokyny pro řeholní život a pro zakládání nových řeholních společenství. Na jedné straně koncil stanovil opatům provincií nebo království povinnost, aby se každý třetí rok scházeli na generální kapitule, bděli a napravovali život mnichů ve svých klášterech. Bylo také nařízeno, aby každý, kdo se rozhodne pro řeholní povolání, zvolil si některou ze schválených řeholí. Proto měl sv. František dost potíží, aby dosáhl schválení své malé komunity. Papež i četní biskupové byli totiž znepokojeni počtem řeholí, proto usilovali o obezřetelnost při jeich povolování a schvalování.

Mnohá další nařízení se týkala duchovního života křesťanského lidu. Nové normy měly lépe odpovídat potřebám věřících:

V poslední koncilní konstituci byl vyhlášen velkolepý plán na uspořádání křížové výpravy za osvobození Svaté země. Ten se však nikdy neuskutečnil. Na pořadu jednání koncilu byly také světské záležitosti, jakým bylo např. rozdělení majetku hraběte z Toulouse.

Usnesení IV. lateránského sněmu platila pro celou církev, byla přeložena též do řečtiny, a byla pojata do tzv. Dekretálu Řehoře IX. (zákonodárné dílo středověké církve), platila až do tridentského koncilu v polovině 16. století. Právě tímto dílem triumfuje papežství jako nejvyšší rozhodčí instance nad životem církve a středověké společnosti.

Co říci závěrem k pontifikátu Inocence III.? Jeho slavnou stránkou zůstává, že bezpečně poznal naléhavost a význam chudoby v církvi, že vyšel vstříc svatému Františku z Assisi. I když měl nesmírnou moc, měl s žebravými řády, které se brzy staly nejsilnější oporou církve, cosi společného: vnitřní odstup od bohatství a nádhery, kterým nikdy nepropadl. Jednota, které se v západním světě dosáhlo na základě společné křesťanské víry a církevně právního řádu, umožnila Inocenci III. rozšířit vliv církve a zasáhnout mnoha způsoby do společnosti a do časného řádu, což posílilo také politický vliv papežství, i když mu chyběl konkrétní program, a nebyla tu ani snaha po všeobecném politickém panování.

Jak už to dějinách bývá, není snadné udržet dosažený stupeň moci. Vzestup papežství za Inocence III. byl do jisté míry umožněn oslabením císařské moci v Německu. Po Inocencově smrti se jeho nástupci pokusili pokračovat v jeho díle, především však uskutečnit křížovou výpravu, jak o tom rozhodl IV. lateránský sněm. To však nebylo zdaleka tak snadné, protože v křesťanských zemích se tato myšlenka setkávala jen s malým ohlasem. Hlavní překážkou byl císař Friedrich II., který sice už v roce 1215 přijal kříž, ale účast na křížové výpravě stále odkládal, protože v popředí jeho zájmu bylo zajistit císařskou korunu svému synu Jindřichovi. To se mu také podařilo, když Jindřich byl v roce 1220 zvolen za římského krále (1216 - 1227), o dva roky později byl sám Friedrich II. se souhlasem papeže v Římě korunován na císaře - tehdy přijal kříž, tj. závazek zúčastnit se křížové výpravy. Před korunovací však musel učinit velké ústupky - že obě koruny, německou a sicilskou, které mu patřily, bude držet odděleně, a že se co nejdříve zúčastní křížové výpravy.

Friedrich však svůj slib nedodržel, na křížovou výpravu se nepřipravoval, ale věnoval se organizaci správy Sicílie. Jeho cílem bylo rozšíření moci na papežském území ve střední Itálii. Jinými slovy oslabit či zničit politický řád vybudovaný Inocencem III. S tím však nesouhlasil papež Honorius III. (1216 - 1227), který protestoval proti odkládání křížové výpravy i proti napadání území papežského státu. Napětí povolilo až po uzavření dohody mezi císařem a papežem v roce 1225, kdy byl také stanoven termín císařova odjezdu na Východ. Ani potom Friedrich neztrácel ze zřetele svůj cíl, kterým bylo získání nadvlády nad celou Itálií. K tomu chtěl využít i křížovou výpravu.

Spor či spíše soupeření pokračovalo i po smrti Honoria III. za pontifikátu Řehoře IX. (1227 - 1241), který se energicky dožadoval, aby císař splnil své povinnosti. V září roku 1227 sice vyplul s křižáckými vojsky, ale po dvou dnech se vrátil pod záminkou, že na lodi vypukla horečka a on sám onemocněl. Papež však trval na svém a po Friedrichově odpovědi plné obvinění vůči církvi jej v březnu r. 1228 vyloučil z církve. Koncem června téhož roku Friedrich přece jenom vyplul na křížovou výpravu, cestou se zastavil na Kypru, kde svým vazalem učinil krále Jindřicha, v září přistál v Arci v Malé Asii. Se sultánem Malekem el Kamilem, vládcem Palestiny, uzavřel v únoru r. 1229 smlouvu, podle které získal vládu nad Jeruzalémem, Betlémem a Nazaretem spolu s cestami, které spojovaly tato města s Akrou. Přitom se zavázal, že po deset let nebude Egypt napadán ze Západu. Mohamedáni si v Jeruzalémě ponechali tzv. templ Páně, byla jim zaručena svobodu kultu, na druhé straně mohli do města vstoupit patriarcha, latinské duchovenstvo i rytířské řády, aniž by jim však byly vráceny jejich majetky. I když patriarcha byl pohoršen obsahem této dohody, zůstává skutečností, že nebylo v této době možno vojensky dobýt a obnovit Jeruzalémské království. V bazilice Božího hrobu v Jeruzalémě si Friedrich nasadil královskou korunu, ale klérus se mu vyhýbal, protože stále ještě byl mimo církev.

Zatímco Friedrich dlel v Palestině, Řehoř IX. zorganizoval křížovou výpravu proti Sicilskému království pod vedením Jana z Brienne. Také v Německu propukla vzpoura proti císaři, vedená Ludvíkem Bavorem. To donutilo Friedricha II. k rychlému návratu z Východu do Evropy. V červnu 1229 přistál v Brindisi a během následujících čtyř měsíců dobyl téměř celé Sicilské království. Vzhledem k neutěšeným poměrům v Německu přistoupil k jednání s papežem Řehořem IX. Koncem srpna 1230 byl znovu přijat do církve a současně potvrzen mír mezi papežem a císařem. Podle smlouvy ze San Germano Friedrich II. vrátil Svatému stolci obsazená území, uznal papežskou vládu nad Markami a Spoletem, slíbil poskytnout církvi v Německu a na Sicílii rozsáhlé svobody.

Mír však netrval dlouho. Friedrich během relativního období klidu pokračoval v reorganizaci Sicilského království, posiloval svoji moc v Německu, vydal císařské zákony proti bludařům, aby přesvědčil papeže o své dobré vůli. Nepřestal však usilovat o podrobení měst v Lombardii (Milánsku) a přes odpor papeže si je v roce 1237 vojensky podrobil. Netajil se ani tím, že chce získat vládu i v Římě a učinit jej sídlem římského císaře. Církevní stát se opět ocitl v ohrožení. Protože jednání mezi papežem a císařem nevedla k dohodě, Řehoř IX. císaře znovu vyloučil z církve, což zdůvodnil řadou císařových prohřešků vůči církvi. Císař odpověděl provoláním, v kterém vyzýval kardinály ke vzpouře vůči papeži, navrhoval, aby kardinálové svolali všeobecný koncil za účasti křesťanských vládců. Řehoř odpověděl manifestem, počátkem roku 1240 vyhlásil proti Friedrichovi křížové tažení a svolal do Říma koncil na 9. 8. 1241. Síly na obou stranách byly téměř vyrovnané. Friedrich měl za sebou podporu knížat a biskupů v Německu, v Itálii se zmocnil dalšího území, zahájil jednání s Římany a snažil se zabránit konání církevního sněmu. Během Friedrichova pochodu na Řím Řehoř IX. zemřel. Když císař viděl, že se Římané postavili na stranu papeže, stáhl se na Sicílii, kde vyčkával volby nového papeže, která nebyla tak snadná.

Celestin IV. zemřel 14 dní po své volbě v listopadu 1241 a volba jeho nástupce se protáhla na 18 měsíců. Papežem byl v roce 1943 zvolen Inocenc IV. (1243 - 1254), osobní přítel Friedricha II. Jestliže císař spoléhal na přízeň nového papeže, nesplnily se jeho naděje. Inocenc IV. se ukázal jako energický a rozhodný papež, který sice jednal s Friedrichem a podepsal dohodu o smíření, ale současně svolal všeobecný koncil do Lyonu na 24. 6. 1245, který se měl zabývat nejen záležitostí císaře Friedricha II., ale také hledáním prostředků pro pomoc Svaté zemi, kde se Jeruzaléma opět zmocnil egyptský sultán (1244), dále tatarským nebezpečím, když hordy kočovných Mongolů pod Čingischánem vpadly do Uher, Polska i na Moravu. Za přítomnosti 140 biskupů z Francie, Španělska, Anglie i dalších zemí (neúčastnili se biskupové z Německa a Uher) se sněm nejprve zabýval obviněním císaře z činů proti církvi a z bludařství. Byl vyobcován z církve, prohlášen za sesazeného. Německá knížata byla vyzvána k volbě nového panovníka, zatímco papež si vyhradil starost o obsazení Sicilského království.

Vedle odsouzení Friedricha II. koncil vyhlásil 17 kánonů, z nichž poslední se zabývaly latinským císařstvím na Východě, křížovým tažením za osvobození Svaté země a bojem proti tatarskému nebezpečí.

Jak se dalo čekat, Friedrich se nepodrobil, upřel papeži právo vměšovat se do světských záležitostí, vyzval křesťanské vládce ke spojenectví s ním za ochranu křesťanů před zásahy papeže. Inocenc IV. znovu prohlásil, že jako vikář Kristův může potrestat každého křesťana, i když je to sám císař, protože se tak děje z Božího příkazu. Po slovním vyjádření svrchované moci papežství nad císařstvím Inocenc IV. prosadil volbu nového císaře a proti Friedrichovi vyhlásil křížové tažení se stejnými odpustky, které platily pro účast na křížovém tažení pro osvobození Svaté země. Došlo k bojům, za kterých Friedrich II. dne 13. 12. 1250 v Itálii zemřel. Před smrtí se mu dostalo rozhřešení od arcibiskupa Palerma.

Světské záležitosti zaměstnávaly papeže i za nástupců zemřelého císaře, kteří otevřeně i méně otevřeně pokračovali v protipapežské politice. Inocenc IV. svůj boj nemohl dovést do konce, protože 7. 12. 1254 zemřel v Neapoli. Podobně se vedlo také jeho nástupcům Alexandru IV. (1254 - 1261) i Urbanovi IV. (1261 - 1264). Předmětem sporu bylo Sicilské království, o jehož ovládnutí usilovalo císařství i papežství. Bitvou u Beneventa 25. 2. 1266 utrpěla císařská strana porážku, která znamenala ukončení vlády Hohenštaufů nad Itálií i oslabení moci císaře v Německu.

Ale také moc a vážnost papežství utrpěly na své pověsti, i když v tomto boji ještě papežové zvítězili. Itálie se stále více dělila, na druhé straně vzrůstala moc a nezávislost městských republik, Sicilské království pod vládou cizí dynastie (Karel z Anjou, bratr francouzského krále Ludvíka IX.) upadalo. Otázka primátu papežství se vychýlila z rovnovážné polohy mezi světskou a církevní mocí, jak ji prováděl Inocenc III. Oslabením císařské moci v Německu pak umožnilo vzestup moci francouzského království a posílilo jeho vliv na papežství ve 14. století. Pokračoval rozpad jednoty západního společenství.

doc. PhDr. Vojtěch Cekota


Předchozí přednáška | Přehled všech přednášek | Následující přednáška