Velké západní schizma na přelomu 14. a 15. století a úsilí o obnovu jednoty církve

Obsah přednášky ze dne 17. 5. 2007

Během pobytu papežů v Avignonu oslabil se jejich vliv, který si získali v předcházejícím století. Nescházely sice pokusy o přenesení sídla papežství zpět do Říma, ale vždy papežům v tom něco zabránilo (politické poměry, nejistá situace v Římě, který za jejich nepřítomnosti zchudl a ocitl se pod vládou místní šlechty).

Když po 70 letech papež Urban VI. (1378 - 1389) přenesl svou rezidenci zpět do Říma a svými prvními činy popudil proti sobě kardinály, došlo ke krizi. Kardinálové si totiž zvykli chápat řízení církve jako společnou vládu papeže a kardinálského sboru, což Urban VI. odmítl, nepodlehl ani jejich přání přenést papežské sídlo zpět do Avignonu. Tak se zrodila myšlenka vyhlásit neplatnost Urbanovy volby. Jako důvod kardinálové uváděli, že je duševně chorý, že volba byla provedena pod nátlakem římského lidu.

V srpnu roku 1378 zveřejnilo 13 kardinálů prohlášení o neplatnosti volby Urbana VI., 20. září 1378 pak zvolili ve Fondi papežem kardinála Roberta ze Ženevy (12 hlasy, Italové se zdrželi hlasování). Nově zvolený papež si dal jméno Klement VII. (1378-1394). O tři dny dříve Urban VI., opuštěný od všech kardinálů, si vytvořil nové kardinálské kolegium jmenováním 29 nových kardinálů. O něco později v prosinci téhož roku si také Klement VII. rozšířil kardinálský sbor o devět nových kardinálů.

Urban VI. těžce nesl volbu vzdoropapeže, vyčkával s jeho vyloučením z církve až do konce listopadu roku 1378. Tehdy vyloučil spolu s ním také jeho hlavní podporovatele. Celý svět považoval zpočátku Urbana VI. za zákonitého papeže, ale brzy příznivci Klementa VII. nalezli významnou oporu ve francouzském králi Karlu V., který se stal hlavním obráncem rozkolu. Francie se postavila na stranu vzdoropapeže Klementa VII., k ní se připojilo Skotsko, Španělsko, Kastilie, Aragon, Navarra a Portugalsko. Urbanovi zachovaly věrnost Německo, Čechy, Anglie s Irskem, Flandry, Polsko, Uhry, Itálie. Hodně času musel Urban VI. věnovat úsilí o získání nadvlády v Itálii.

Po jeho smrti konkláve zvolilo jeho nástupcem kardinála Petra Tomacelliho, který přijal jméno Bonifác IX. (1389 - 1404). Smířil se s kardinály sesazenými Urbanem VI., urovnal spor s neapolským královstvím a upevnil svou moc v Římě, ale stále zůstávala dvě centra.

Celý křesťanský svět se rozdělil na dvě části, z nichž jedna uznávala za hlavu církve papeže v Římě, druhá pak vzdoropapeže v Avignonu. Západní církev se ocitla ve velké krizi, která se zdála téměř neřešitelnou. Do úsilí o obnovu jednoty církve se zapojila řada významných osobností, o řešení se pokusila také pařížská univerzita, která v roce 1394 po smrti Klementa VII. navrhla tři cesty či způsoby k překonání rozkolu a k obnovení jednoty:

Každý způsob řešení měl své klady i svá úskalí. Během dosavadního vývoje církve se postavení papeže stávalo stále nedotknutelnější. Na druhé straně si všichni uvědomovali, že i papež jako soukromá osoba může upadnout do bludu, tudíž nemůže být papežem. Zdali taková situace nastala, může rozhodnout jenom všeobecný koncil. V tomto případě jsou povinni jej svolat kardinálové nebo císař jako ochránce římské církve. K tomuto problému byla napsána také řada pojednání, v kterých se autoři snažili najít východisko z obtížné a ostudné situace. Stále silněji a důrazněji se prosazovala myšlenka, že pořádek v církvi a obnovení její jednoty může provést jedině koncil.

Když v roce 1394 zemřel avignonský papež Klement VII., nastala vhodná příležitost k jednání. Také francouzský král si přál dospět k jednotě a podporoval úsilí o domluvu. Situaci však zkomplikovali avignonští kardinálové, kteří nečekali na žádná jednání a zvolili nástupcem zemřelého papeže kardinála Petra de Luna, který přijal jméno Benedikt XIII. (1394 - 1423). Ten sice prohlásil, že je připraven k jednání o obnovení jednoty církve, ale navrhoval jinou cestu - totiž přímé jednání mezi oběma papeži. Shromáždění francouzského kléru v únoru r. 1395 se však vyslovilo pro cestu navrženou pařížskou univerzitou - odstoupení obou papežů. Dokonce se hovořilo také o vojenském tažení do Itálie a Říma, aby se římský papež Bonifác IX. donutil podrobit se Benediktu XIII. Ten však odmítal každý způsob, pokud by se k němu nedospělo dohodou obou stran. To však při zásadně rozdílném stanovisku nebylo možné. Proto pařížská univerzita navrhla francouzskému králi Karlu V., aby okamžitě svolal koncil a omezil příliv peněz do Avignonu, což se pokládalo za účinný prostředek, jak donutit papeže, aby rezignoval.

Skutečně na dalším shromáždění francouzského kléru v roce 1398 bylo přijato usnesení, že se odstupuje od avignonského papeže Benedikta XIII. a že po pět let bude rozhodčím nad církví král či královský velkokancléř. Benedikt to odmítl, ale většina kardinálů vyslovila s tímto usnesením souhlas. Vojenským zásahem byl pak Benedikt XIII. donucen podmínky v roce 1399 přijmout.

Snaha o dohodu mezi oběma papeži pokračovala i na počátku 15. století. Významnou roli v úsilí o obnovu jednoty západní církve sehrála pařížská univerzita, která zejména vyvíjela tlak na Benedikta XIII. Požadovala, aby mu byla vypovězena poslušnost, aby mu bylo odňato právo udělovat obročí a ukládat kléru poplatky a dávky, ale aby mu bylo nasloucháno v duchovních záležitostech. Král to v roce 1407 schválil, aby tak "galikánská církev znovu získala svobodu". Mezitím zemřel v Římě papež Inocenc VII. (1404 - 1406) a kardinálové jeho nástupcem zvolili kardinála Angela Correru, který přijal jména Řehoř XII. Hned po své volbě nový papež poslal do Marseille v r. 1407, kde se zdržoval Benedikt XIII., poselství se vzkazem, že je připraven se vzdát, pokud to učiní i on. Byla dohodnuta schůzka obou papežů na zámku v Savoně, ale tam se dostavil jenom vzdoropapež Benedikt XIII. Řehoř XII. byl od přirozenosti nedůvěřivý, byl ovlivňován příbuzenstvem i neapolským králem, a tak jednání vázla. Vzbouřili se také jeho kardinálové, s kterými jednal dosti tvrdě (zakázal jim opustit město), opustili ho a s avignonskými kardinály uzavřeli dohodu, že obě kardinálská kolegia svolají koncil do Pisy na 25. března 1408. Své rozhodnutí oznámili oběma papežům. Ti se rozhodli, že také svolají své koncily, každý do jiného místa, a tím jenom přispěli k ještě většímu zmatku a k rozdělení západního křesťanství. Protože oba papežové nemínili ustoupit ze svých pozic a dobrovolně se vzdát papežské hodnosti, francouzský král vyhlásil neutralitu a zakázal poslouchat jednoho i druhého papeže "až do doby, kdy bude jediný, pravý papež, pastýř všeobecné církve".

Významní teologové té doby Petr z Ailly a jeho žák Jan Gerson rozpracovali nauku o složení církve a o koncilu a dokazovali, že církev má právo se shromažďovat, aby se bránila jakémukoliv rozdělení. I když není shromáždění svoláno papežem, církev shromážděná na koncilu má pomoc Ducha svatého a je neomylná. Za normálních okolností má právo svolat koncil papež, za nenormálních okolností, jaké byly v době dvojpapežství, smí církev užívat svého původního práva na svolání koncilu bez papeže, a to i proti jeho příkazům. Proto se koncil bude konat z autority církve, proto se na něj mají dostavit oba papežové, aby byli jím souzeni.

Zásluhou teologů z pařížské univerzity se prosadil názor, že všeobecný koncil opravdu má moc a právo rozhodovat nejen o papeži, ale také o disciplíně a víře. Proto se očekávalo, že koncil, který byl zahájen 25. března 1409 v Pise (byl svolán kardinály obou papežů), zjedná v církvi pořádek, obnoví jednotu a pomůže obnovit kázeň. Za účasti 24 kardinálů, 4 patriarchů, 80 biskupů, opatů a 300 doktorů teologie a církevního práva bylo hodně času věnováno procedurálním otázkám, uskutečnilo se také jednání se zástupci papeže Řehoře XII. i Benedikta XIII. Oba papežové byli předvolání koncilem, byli vyslechnuti svědci a byla položena otázka, zdali oba papežové jsou rozkolníci a bludaři, pokud ano, měli být vyloučeni z církve.

Očekávání vkládaná do tohoto sněmu se nesplnila. Od začátku bylo patrné, že se papežové nedostaví, že koncil rozhodne o nich bez nich. Koncil pak 5. června 1409 prohlásil oba papeže za rozkolníky a bludaře, ze nehodné papežské důstojnosti. Proto jsou ipso facto sesazeni a vyloučeni z církve. O deset dní později se sešlo 24 kardinálů v konkláve, v kterém 26. 6. 1409 zvolili místo sesazených papežů nového v osobě milánského arcibiskupa Petra Filargiho, který si zvolil jméno Alexander V. Koncil pak pokračoval v zasedání pod předsednictvím nového papeže, který 7. 8. 1409 vyhlásil za neplatná všechna jmenování obou papežů, která učinili po svém sesazení. Dále oznamoval, že během příštího koncilu zahájí reformu církve. K tomu však už nedošlo, protože na jaře příštího roku zemřel v Bologni a jeho nástupcem kardinálové zvolili kardinála Cossu, který přijal jméno Jan XXIII. (1410 - 1415). Byl to více válečník než představitel církve a duchovní pastýř.

Ten opravdu svolal do Říma koncil ohlášený na rok 1412, ale pro malou účast jej v roce 1413 rozpustil, když slíbil, že jej opět svolá. Pro neklidné poměry v Římě, který obsadil král Ladislav Neapolský, uprchl z města do Florencie, odkud požádal o pomoc německého krále Zikmunda (1410 - 1437). Souhlasil se svoláním koncilu na listopad roku 1414 do Kostnice. A tak do úsilí o obnovení jednoty v církvi se zapojil také bratr českého krále Václava IV. Zikmund, tehdy král německý a uherský, který se stal duší kostnického koncilu.

Zásah pisánského koncilu do urovnání poměrů v církvi se ukázal nešťastným. Protože oba papežové se nenechali sesadit, měla západní církev od roku 1409 trojici papežů. Situace byla naprosto neúnosná. To si uvědomovali nejen představitelé církve, ale i panovníci jednotlivých zemí. Proto zaujal v jednání o obnovení jednoty církve tak významnou úlohu král Zikmund, který se přidržoval Jana XXIII. Jan doufal, že ho koncil potvrdí jako jediného legitimního papeže.

Jan XXIII. svolal tedy koncil do Kostnice, kde ho také 5. listopadu 1414 zahájil. Účastníci poměrně brzy dospěli k přesvědčení, že jednota církve se dá obnovit tehdy, když budou donuceni odstoupit všichni tři papežové. Aby se dospělo snadněji k dohodě, prosadila se zásada, že hlasování nebude podle hlav, ale podle národností (Francie, Anglie, Německo, Itálie, kardinálský sbor). Před koncilem byly k řešení tři záležitosti:

S papežem Janem XXIII. však byly od začátku problémy. Když poznal, že bude souzen pro své dřívější poklesky, uprchl tajně v noci z 20. na 21. března 1415 z Kostnice a snažil se ukončit jednání koncilu. Tehdy zasáhl Zikmund, který prohlásil a prosadil, že koncil bude pokračovat i bez papeže. Koncil se pak usnesl na prohlášení, že bude pokračovat ve svém zasedání, a 6. 4. 1415 schválil dekret Haec sancta, v kterém se mj. uvádí:

Na základě tohoto dekretu byl Jan XXIII. koncilem dne 29. 5. 1415 sesazen a uvězněn nedaleko Kostnice v Radolfzellu - a to jako svatokupec, rozhazovač církevního majetku a výsad, nehodný správce církve. Zemřel v roce 1419 ve Florencii.

Tímto činem koncil v Kostnici napravil nešťastné rozhodnutí koncilu v Pise v roce 1409. Nicméně stále zůstávali dva papežové, z nichž Řehoř XII. sídlil v Římě, zatímco vzdoropapež Benedikt XIII. v Avignonu. Řehoř se zachoval čestně. Jeho zástupci na koncilu prohlásili, že je ochoten se vzdát pod podmínkou, že koncil bude považován až do této chvíle za neplatný a že bude znovu svolán jménem Řehoře XII. a pod předsednictvím kardinála z jeho kolegia. Účastníci koncilu tyto podmínky přijali. Dne 4. 7. 1415 se konalo plenární zasedání za předsednictví krále Zikmunda, na kterém legáti papeže předložili list Řehoře XII., který uděloval moc svolat a uzákonit koncil. Jeho legát kardinál Dominici pak papežovým jménem koncil formálně svolal a potom přečetl listinu, kterou se Řehoř XII. vzdává papežství. Koncil jej pak jmenoval kardinálem biskupem portským a trvalým papežským legátem v Ankoně. Zemřel v roce 1417 v Recanati.

Zůstával Benedikt XIII., kterým se koncil přímo nezabýval. Přesto se král Zikmund snažil o dohodu s ním, ale jednání v září nevedla k cíli, protože Benedikt se zdráhal rezignovat, třebaže mu k tomu radil také svatý Vincenc Ferrerský. Pokračoval ve svém odporu, ale ztratil podporu téměř všech, kteří do té doby při něm vytrvali. Koncil tedy proti němu zahájil proces, který skončil vynesením rozsudku 26. 7. 1417 - Benedikt XIII. byl sesazen jako křivopřísežník, rozkolník, kacíř. Skončil tak rozkol, který trval 40 let (1378 - 1417). Podle výroku jednoho kardinála (Hergenroethera) "rozkol skončil vzdáním se právoplatného papeže, s naprostým oddělením avignonského vzdoropapeže od těla církve a s dobrovolným vzdáním se uchazeče o papežský trůn, který byl na něj dosazen neplatným koncilem" v Pise.

Po odsouzení a sesazení Benedikta XIII. se konečně vytvořili podmínky pro volbu nového papeže. Mnozí účastníci však naléhali, aby se nejdříve provedla reforma církve. Názory se však různily - jedni (Němci) chtěli reformovat především kurii a hlavu (podřízenost koncilu), Francouzi prosazovali celkovou reformu a stěžovali si na velký vliv Zikmundův. S nimi souhlasili Italové, zatímco Španělé a kardinálský sbor chtěli nejprve volit papeže. Zdálo se, že koncil skončí neúspěchem, ale přece jenom se dospělo ke kompromisu, když se přítomní shodli na tomto postupu:

Ke splnění druhého bodu došlo 9. 10. 1417, kdy bylo vyhlášeno pět dekretů, které v podstatě omezovaly moc papeže. Byl to zejména první dekret "Frequens", který chtěl učinit z koncilu jakousi trvalou instituci církve, jakýsi parlament, který by ji řídil. V tomto dekretu se také stanovilo, aby se další koncil sešel během pěti let, pak po sedmi letech a dále pravidelně každých deset let, které papež mohl zkrátit, ale nikoliv prodloužit. Také o místě konání koncilu měl rozhodovat koncil, nikoliv papež. V druhém dekretu se prohlašovalo, že v případě nového rozkolu musí být během roku svolán koncil, který měl být soudcem nad papežem. Také obsah dalších schválených dekretů do značné míry omezoval papežskou pravomoc a zavazoval ho k provádění koncilních rozhodnutí - konciliarismus.

Konečně 8. listopadu 1417 se sešlo konkláve, z něhož po třech dnech (11. 11.) vyšel nový papež Martin V. (1417 - 1431). Na koncilu i na celém Západě zavládla nepopsatelná radost nad ukončením dlouholetého rozkolu a opětovném obnovení jednoty těla Kristova. Církev měla opět hlavu, právoplatně zvolenou a ode všech uznanou, sídlící v Římě.

Kostnický koncil tak splnil svůj hlavní úkol - obnovení jednoty. Ale účastníci chtěli ještě provést reformu církve, na které se však jednotlivé národy nemohly shodnout (Francie, Německo, Itálie, Anglie, Španělsko). Problémem byl vztah mezi koncilem a papežem, jehož pravomoc se snažili zejména Němci omezit či spíše podřídit koncilu. Hovoříme o konciliarismu, tj. o snaze podřídit papeže koncilu. Pro další osud církve to byla velmi závažná otázka. Pokud jde o všeobecnou reformu, dospělo se k souhlasu v sedmi bodech, schválených 21. 3. 1418 během 43 zasedání, měly platit v celé církvi (týkaly se uprázdněných obročí, klášterů, svatokupectví, dispenzí řádům, duchovních). Dále byly schváleny dohody s jednotlivými národy (konkordáty), počet kardinálů byl stanoven na 24 atd. Papež pak koncil 22. 4. 1418 slavnostně ukončil.

Zůstaly však některé problematické dekrety schválené koncilem před volbou Martina V. Byl to zejména dekret "Frequens", v kterém se upřednostňovala rozhodnutí koncilu před rozhodnutím papeže, prakticky se papež měl podřídit koncilu. Martin V. v bule z 10. 5. však jasně vyjádřil svůj odpor vůči těmto dekretům. Prohlásil, že není dovoleno nedbát na jeho rozhodnutí ve věcech víry. Později papež Evžen IV. (1431 - 1447) schválil v roce 1446 rozhodnutí kostnického sněmu s výslovnou výhradou "bez jakéhokoliv předsudku vůči právu , důstojnosti a výsadě Apoštolského stolce". Ovšem, ne všude to bylo takto chápáno. Především ve Francii se koncilní dekrety považovaly za platné a byly oslavovány jako vítězství nových myšlenek nad dosavadním stavem církve. Lze uzavřít, že koncilní teorie v Kostnici převládla.

Po své volbě Martin V. převzal vedení všech záležitostí, odmítl nabídku Francie, aby se usídlil v Avignonu, a spěchal do Říma, kam dorazil koncem září roku 1420. Snažil se o obnovu pořádku v papežském státě i v městě Římě, pečoval o obnovu a údržbu římských bazilik a veřejných budov, připravoval nový koncil v Pavii, jak ho k tomu zavázal koncil v Kostnici. Za velmi malé účasti byl koncil skutečně zahájen v Pavii 23. 4. 1423, ale už v červenci byl kvůli moru přeložen do Sieny, kde se jednalo o reformě církve. V listopadu pak bylo vyhlášeno se souhlasem papeže několik dekretů:

Protože se na tomto sněmu v Sieně projevily silné protipapežské tendence (Francouzi) a snahy o omezení papežské moci i kardinálského sboru, který měl být volen ze seznamu kandidátů navržených jednotlivými národy, papež Martin V. koncil rozpustil. Současně se s jeho delegáty dohodl, že uspořádá další koncil v roce 1431 v Basileji. Koncil v Sieně prakticky nic důležitého nerozhodl, ale stal se varovným znamením programu reformy a konciliárních tendencí, které se pak výrazně projevily v Basileji. Konciliaristické myšlenky získávaly stále více půdy ve Francii (především na pařížské univerzitě) a v Německu, kde přibývalo hlasů požadujících reformu. V obou zemích se tak připravovala půda pro nové pojetí církve ovládané koncilem.

Na závěr je třeba dodat, že jedním z bodů, které na koncilu v Kostnici byly projednány, byla záležitost M. Jana Husa, jeho názory a učení. Franzen o ní ve svých dějinách říká, že "měla velmi nešťastný průběh a zatížila koncil až do nynějška těžkou hypotékou". V našich zemích je velmi citlivě vnímána celou společností, zejména sekulární, a spojována s protipapežskými postoji, třebaže o vině či nevině M. J. Husa rozhodoval koncil, nikoliv papež. Jestliže pro české země je to záležitost významná, pro koncil a většinu jeho účastníků to byla a zůstala jenom okrajová událost. O tom více v příští přednášce.

doc. PhDr. Vojtěch Cekota


Předchozí přednáška | Přehled všech přednášek | Následující přednáška